Kašel

(Povídka) Otevřela pusu a místo pozdravu se rozkašlala. Trvalo to nekonečně dlouhou dobu. Bylo mi trapně. Dívala jsem se na zem a všimla si smítka na koberci. Zrovna jsem luxovala. Musela jsem ho přehlédnout. Přejedu ho znovu, až odejde.

Zatím pořád kašle. „Promiň,“ vychrchlá ze sebe. „Musela jsem něco chytnout. Asi něco lítá ve vzduchu,“ zakašle na mě. Zatnu pusu a nedýchám. Nechci to taky chytnout. Kdo ví, co je to za nemoc.

Dneska venku běhá kde kdo. I ti čmoudi a ona je jim nakloněná. Bůhví, s kým kde byla.

Podám ji sklenici vody. Srkne si a položí ji na linku. Potom ji pořádně umeju. Radši v ruce než v myčce. Nevěřím jim. Jde to kolem od desíti k pěti. A to slibovali, jak se budeme mít dobře.

„Promiň. Ahoj. Nevím, co jsem to chytla,“ omlouvá se.

„To nic. Snad to je jen kašel. Nastydla jsi někde?“ Otevřu kredenc a vytáhnu kafe. „Dáš si, viď?“

„Ráda, mami. Jsem po tom týdnu nějak unavená,“ opře se do židle a záda má celá zkroucená.

„Pořád ti říkám, ať se tolik nehoníš. Ať se taky snaží Roubík,“ ušklíbnu se.

„Mami, jmenuje se Petr. A víš, že mám svou práci ráda ,“ zakašle.

„Nechceš radši čaj?“

„Ne. Kafe bude fajn.“

„Nic jsem nepekla. Vezmi si tady sušenku, jestli chceš,“ vyskládám na talíř pár kousků. Stejně vím, že si nevezme. Diety a éčka. Nebo jak tomu říká.

„Díky,“ zamíchá si kafe. Ani si ho neosladí. Nerozumím tomu. Nesladí, nejí sušenky, vydělává víc než její muž, pomáhá čmoudům. A já jsem jí ukradená. Sedím tady v bytě sama. Kocoura na klíně. „Hajzle jeden,“ oženu se po něm. „Hrozně škrábe,“ dodám, protože zahlédnu její úzkostný pohled. Štve mě na ní ze všeho nejvíc. Víc než to její mlčení. Nikdy mi nic neříká.

„Tak si představ, že ta Urbanová z prvního patra je těhotná. Čeká to někdy v lednu. S tím o deset let mladším. Když si vezmu, že jí bude skoro čtyřicet.“ Nasoukám si celou sušenku do pusy. Je sladká. Uklidňuje mě.

„Mami, prosím tě. Je jí třicet sedm. A dneska je to docela normální věk,“ řekne zamyšleně a vůbec se na mě nepodívá.

„Jo. Dneska je všechno převrácený. Ženský pracujou místo, aby měly děti. Potom rodí ve čtyřiceti a myslí si, že tím spasí svět.“ Vlastně nevím, proč mě to tak štve.

„Ty jsi nás taky měla až po třicítce. A za bolševiků to bylo hodně netypický,“ podívá se na mě, ale hned sklopí oči.

„Jenže to bylo kvůli vašemu tátovi. Ale o tom se nebudeme bavit. A neříkej to slovo,“ mám potřebu ji pořád okřikovat. Rozčiluje mě. Ráda ji vidím. Jsem na ní pyšná. Já vlastně nevím. Je to moje dcera?

„Myslíš bolševici?“ zeptá se mě. Pokolikáté už.

„Jo. Protože všechno nebylo špatný. Lidi měli práci. A jistotu. Co máte vy? Upřímně vás lituju. Nemáte nic.“ Nechtěla jsem to téma zase otevírat. Nemůžu si pomoct.

„Máme se dobře, mami. Nejsou zavřený hranice. Můžu pracovat, cestovat, koupit si hajzlpapír, kdy chci. A taky…“ Znovu se rozkašle.

„Hajzlpapír jsem měla vždycky. A na cestování kašlu. Bála bych se někam jet. Všude jsou ty čmoudové.“ Dívám se, jak se dusí. Mlčím.

„Neříkej jim tak. Jsou to taky lidi. A potkala jsi nějakýho? Nepotkala! Protože těch pár, co u nás je…“ Zase kašle. Bojím se o ni. Co když opravdu něco chytla?

„Padají jim z kapsy dolary, mají mobily a budou nás znásilňovat,“ křičím.

Dívá se na mě lesklýma očima. Budou to slzy z toho kašle.

„Ne. Takoví u nás nepotkávám. Jsou tam mladí muži, to jo. Ale se ženami a dětmi. Taky jsou tam ženy ve tvým věku. Mami, to jsou lidi, kteří měsíce nespali ve zděném domě, neviděli tekoucí vodu, měli hlad,“ odkašle si.

„A co my s tím tady? My taky chcípáme hlady. Mám důchod osm tisíc!“ Ona přece musí vidět, že taky trpím.

„Ale máš svůj vlastní byt. A pořád dost na to, abys utrácela za sušenky. Už jsi četla složení?“

„S tím jdi do háje. Mně je to ukradený. Prodávají nám svinstva. Dřív bylo jídlo. To bys koukala, jaký dobrý dřív ty sušenky byly. A přej mi je. Jsem tady sama. Jen s tím kocourem. Sladký je jediný, co mám.“

„Taky máš tu svoji televizi a internet,“ povzdechne si a zavrtí se na židli. Myslím, že už zase půjde. Ještě nechci, aby odešla. Budu tu zase sama.

„Jo, protože aspoň na mě někdo mluví. A aspoň se něco dozvím. Zrovna jsem četla, jak jsou na hranicích a kolik jich tam je. Statisíce. A chtějí k nám. Protože my se tady máme dobře a…“

„Ale před chvíli jsi říkala, že se máme špatně. Kvůli těm sušenkám. Dřív bylo líp, ne?“ vstane a hrnek s kafem postaví na linku. Bude tam obtisknuté kolečko. Špatně se to myje.

„Dej to do dřezu, nejde to potom umýt. Ty už jdeš?“

„Musím už jít. Máme večer setkání u nás. Připravujeme večeři. Přijde i Adi s mužem a dětmi. My vaříme české jídlo a oni syrské. Přijď. Vypadneš tady z toho kamrlíku a přijdeš mezi lidi.“

Pozoruju ji, jak si zase odkašlává. A přetahuje přes sebe svetr. Nakonec si přes rameno přehazuje i tašku. Opravdu jde.

„Ne. Máš ten kašel a víš, jak to mám s imunitou. Nechci něco chytnout.“ Snad si nemyslí, že bych s těmi čmoudy seděla u jednoho stolu a ještě jedla jejich jídlo? Abych tak něco opravdu chytla.

Zabouchnou se za ní dveře. Sedím v křesle a hladím kocoura. Škrábne mě. Utřu si slzu a pustím televizi. Sleduju ty barevné obrazy bez zvuku. Líbí se mi, jaký tam mají nábytek a jak jsou hezky oblečení. Přála bych si mít taky takový život.

Autorkou je Jana Poncarová. Foto: Pixabay

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *