Prostor a čas. Dvě proměnné, které potřebuje každý, kdo tvoří. Se svými kamarádkami, spisovatelkami, si o nich poslední dobou hodně povídáme. Chybí nám. A když už si je pro sebe vyšetříme, vstoupí společně s námi do tvůrčího časoprostoru i výčitka, která začíná slovy: neměla bych místo toho…?
Více než polovina žen nemá žádnou nebo jen velmi malou rezervu pro nenadálé životní situace. Celkově mají Češi na neočekáváné výdaje naspořené méně, než by chtěli.
“Svět patřil vždy mužům a žena je pouze ta druhá,”píše ve své kontroverzní knize Druhé pohlaví francouzská feministka Simone de Beauvoir, které se právě v tomto světě podaří obstát velmi úspěšně a nebýt druhou po boku svého rovnocenného partnera, spisovatele Jeana Paula Sartra.
Zdenka Braunerová byla významnou českou malířkou, etnografkou a kulturní vyslankyní, která Praze přelomu 19. a 20. století napomohla zprostředkovat soudobou francouzskou kulturu. Tato žena, která na svoji dobu skutečně mnohé dokázala, nezapomínala na svoji podstatu a celoživotně pěstovala hodnoty jako tradice, klid a z nich plynoucí radost. Staly se jak esencí jejího malířského díla, tak…
Doba osvícenství rozsvítila světla mnoha domácností, ve kterých ženy doposud spočívaly potmě a svítily na cesty i šťastné návraty domů pouze svým mužům. Uvědomění svobody, rovnosti a bratrství mezi lidmi přineslo i myšlenku na rovnocennost obou pohlaví. Některé ženy začaly vykřikovat do světa, že i ony mají svá práva. A někteří muži je v tom…
Nejedna žena zabývající se vědou si položila otázku, proč bylo v dějinách lidstva tak málo filozofek, když ženy kromě plození dětí a udržování rodinného krbu přece také i filozofovaly. Jak by taky ne, když řada z nich ovlivnila utváření dějin skrze své drahé mužské polovičky. O tom se ale moc neví – smetanu totiž vždy…
Za druhé světové války ve Velké Británii pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka Československého červeného kříže v emigraci. Kvůli svému působení ve Velké Británii i přes své levicové smýšlení byla jedním z mnoha trnů v oku komunistického režimu. Žena, s jejíž fotografií ve vycházkové uniformě ČsČK začalo mé pátrání po ošetřovatelkách.
Sbalte si do košíku víno a nůžky. Víno k pití. Nůžky na bylinky. Pozvěte kamarádky. Uspořádejte si svatojánský večírek pod širým nebem.
Když Hana Benešová po vypuknutí druhé světové války založila ve Velké Británii Československou pomoc, organizaci, která měla nahradit domácí červený kříž, bylo jasné, že předsedkyní jednoho z odborů, Ošetřovatelského, nemůže být nikdo jiný než Marie Rechtová. Žena, která zasvětila celý svůj život ošetřovatelství.
Žila jen pětadvacet let a napsala na čtyři desítky oceňovaných skladeb, které dodnes hrají rozhlasové stanice po celém světě. Byla mimořádně nadaná. V době, kdy nebylo běžné, aby žena skládala a dirigovala orchestr, šla za svým cílem. Na tváři lehký úsměv. „Mít radost z prostoty a maličkostí, zpívat vždycky, usmívat se jak nejvíce to jde,“ napsala optimisticky…
