“Svět patřil vždy mužům a žena je pouze ta druhá,”píše ve své kontroverzní knize Druhé pohlaví francouzská feministka Simone de Beauvoir, které se právě v tomto světě podaří obstát velmi úspěšně a nebýt druhou po boku svého rovnocenného partnera, spisovatele Jeana Paula Sartra. “Být ženou je něco tak zvláštního, tak smíšeného, tak složitého, že to žádný přívlastek nevyjádří, a mnoho přívlastků, které bychom chtěli vyslovit, by si odporovalo do té míry, že to může snést jenom žena. “ (Soren Kierkegaard, Stadia na cestě životem)
Představitelky francouzského existencialismu, krásné a vzdělané Simone de Beauvoir (1908 – 1986) se ženská otázka dotýká natolik niterně, že jí zasvětí celý svůj život. Navzdory klášternímu vzdělání a přísné katolické výchově své matky, odmítá přijmout pasivní ženskou roli a tíhne k ateismu, socialismu a existencialismu. Jejím životním úkolem rozhodně nejsou vdavky ani plození dětí. Věnuje se studiu a odmítá nabídku k sňatku. Vyhovuje jí volný vztah, který nikoho nezavazuje k věrnosti. Filozof Jean Paul Sartre (1905 – 1980) se stává jejím rovnocenným partnerem na celý život.
Bible pro ženy
K nejznámějším a nejdiskutovanějším dílům Simone de Beauvoir patří bezesporu její kniha Druhé pohlaví (1949), která by mohla být považována za jakousi feministickou Bibli. Je rozdělena na několik částí, předmluvu i doslov s názvem Francouzský existencialismus a Simone de Beauvoirová napsal filozof Jan Patočka (1907 – 1977). Ženy se možná radují, ale katolická společnost ne. V roce 1956 je dílo zařazeno na oficiální seznam zakázaných knih.
Na první pohled jde o šokující feministickou studii, která se zcela otevřeně zaměřuje na otázky ženské sexuality, masturbace, frigidity, homosexuality, menstruace, deflorace, pohlavního dospívání, omezování plodnosti, manželského života a mateřství, politických práv, postavení ženy ve společnosti a její tradiční pasivně – submisivní roli. Věnuje se psychologickým analýzám křehké ženské duše, uvádí konkrétní příklady ze života, cituje uznávané filozofy i psychology, obrazně vykresluje ženské archetypy.
Kniha má nejen vypovídající historickou hodnotu, ale je i zásadním filozoficko – psychologickým pohledem na střed samotného ženství. Simone prokazuje nadprůměrný intelekt i vynikající všestranný přehled. Kromě jisté odbornosti a volného stylu psaní je možné zaregistrovat i hluboký pohled do nitra ženské duše, a to jistě i své vlastní.
Nechci být ta druhá
Simone se též věnuje podrobným dějinám ženského světa a uvádí příklady významných žen v historii lidstva. Popisuje ženský úděl, včetně tvrdé práce a podřízenosti vůči muži. Často zmiňuje věty typu: “svět vždy patřil mužům” nebo “dějiny nám ukázaly, že muži měli vždycky v rukou všechnu konkrétní moc”. Vysvětluje svůj pohled na ženskou otázku – žena se stává vždy “tou Druhou”. Je očividné, že ona tou druhou být nechce a snaží se zařídit si pro sebe svou svobodu…
Filozofka totiž rozhodně nežije příkladným životem, její sexualita je nevyhraněná, kromě celoživotního svobodného poměru s Jeanem Paulem Sartrem se nebrání milostným eskapádám s mladými dívkami či rovnou milostnému trojuhelníku. Ostatně ve své knize rovněž vysvětluje možné příčiny lesbických sklonů mladých dívek a starších žen. Je očividné, že vychází i z vlastní zkušenosti a snaží se porozumět svému prožívání lásky a sexuality. V knize uvádí různé příklady chování dívek, analyzuje jejich prožívání, přístup ke vnímání vlastního těla, řeší otázky sexuality i netradičního sexuálního chování, dotýká se přijímání či odmítání tradiční ženské role a rozebírá vztahové problémy.
„Žena je zároveň Evou i Pannou Marií. Je modlou a služkou, pramenem života a mocí temnot; je prvotním mlčením pravdy, je umělkovaností, tlacháním a lží; je uzdravovatelkou a čarodějnicí, je kořistí muže a je jeho zhoubou, je vším, čím není on a čím chce být a co chce mít, je popřením i smyslem jeho bytí….Žena ztělesňuje nejen mužský sen, ale i jeho ztroskotání.” (Simone de Beauvoir, Druhé pohlaví)
Volání po svobodě
Ze spisu Druhé pohlaví je slyšet velmi hlasité volání žen po svobodě. Zatímco dospívající dívka setrvává v pasivní odevzdanosti svému osudu a čeká na prince, ten jen na rozdíl od ní veden k aktivnímu a progresivnímu životu. Jediným úkolem dívky je však pouhé čekání na to, až ji někdo najde a vezme si ji za ženu. Sňatek je jedinou nabídkou společenské prestiže ženy, jako svobodná panna je totiž úplně odepsaná. V mezičase objevuje sama sebe, poznává své tělo, masturbuje, smiřuje se se svou ženskostí nebo ji naopak odmítá, píše si deníček, věnuje se dennímu snění, prožívá platonickou lásku i první sexuální nebo homosexuální zkušenosti, čelí strachu z intimity, uctívá nebo mrzačí své tělo (anorexie, sebepoškozování). Také s obavami hodnotí svou krásu a uvědomuje si estetické nároky, potřebu, nutnost či povinnost líbit se muži.
Dle psychoanalytika Sigmunda Freuda (1856 – 1939) každá dospívající dívka prochází dvojí cestou přijímání své ženské role – vyrovnává se se svým kastračním komplexem (skutečností, že nemá penis) a smiřuje i identifikuje se se svou matkou. Pokud tato fáze z nějakého důvodu neproběhne, žena si zjevně může rovnou obléci kalhoty a připravit si pěsti…
A jak Simone vidí útěky vdaných žen z neutěšeného života plného dřiny, submisivní podřízenosti a odříkání? Východisko nachází v tvůrčí činnosti, kromě všech jiných ženských práv zdůrazňuje i právo na sebevyjádření a uměleckou tvorbu, protože ta přece dává svobodu největší…
Autorkou článku je Taťána Kročková. Foto: pixabay.com
