Žila jen pětadvacet let a napsala na čtyři desítky oceňovaných skladeb, které dodnes hrají rozhlasové stanice po celém světě. Byla mimořádně nadaná. V době, kdy nebylo běžné, aby žena skládala a dirigovala orchestr, šla za svým cílem. Na tváři lehký úsměv. „Mít radost z prostoty a maličkostí, zpívat vždycky, usmívat se jak nejvíce to jde,“ napsala optimisticky v jednom z dopisů svým rodičům.
Nahlédnout z jednadvacátého století na začátek dvacátého je mnohdy překvapivé. Dnes (pravděpodobně) nebude nikoho šokovat, že mladá dívka diriguje orchestr nebo skládá své vlastní skladby. V době, kdy Vítězslava Kaprálová jako první žena v Československu předstoupila před hudebníky a rozmáchla své drobné ruce, to bylo přinejmenším troufalé.
Ale měla muzikální talent. A to hudebníci vycítili. Kaprálová slavila úspěch.
Hudební nadání mohla zdědit po otci Václavu Kaprálovi, také skladateli. Nebo po matce Vítězslavě, která byla učitelkou zpěvu. Narodila se jim v roce 1915 v Brně. Ačkoli tomu hlavně otec bránil, Vitulka, jak jí říkali, se přihlásila na konzervatoř a pilně studovala hru na klavír.
Když jí bylo osm, rodiče se rozvedli. Lze se jen domnívat, jestli její první skladba „V říši bájí“, jíž složila v pouhých devíti letech, byla útěkem od reality a smutného období. Další skladbu složila o rok později a věnovala ji prezidentu Tomáši G. Masarykovi. Z prezidentské kanceláře přišlo poděkování, které už od dětství nemocné dívce vykouzlilo na rtech úsměv. A kdo ví, třeba ho chápala i jako povzbuzení do dalšího studia.
Na brněnskou konzervatoř přijali v roce, kdy se na ni hlásila i Vitulka, jen deset talentů. Mezi nimi jedinou dívku. Hru na klavír studovala u profesora Viléma Petrželky, dirigování u Zdeňka Chalabaly.
Svým absolventským Koncertem pro klavír a orchestr d moll prý vzbudila v hudebních a kulturních kruzích pozornost. Na klavír hrál Ludvík Kundera, dirigovala drobná dívka s milým obličejem. Bylo jí dvacet, a ačkoli nebyla prototypem prvoplánově krásné ženy, měla svůj půvab.
„Nebyla kráska, ale u lidí se krásná stávala tím, jak se s člověkem dostala do styku a jak na něj reagovala. To je jiný druh krásy. To není krása manekýny nebo filmové hvězdy. To je krása člověka, která vyzařuje přes jeho třeba i zdaleka ne tak dokonalé rysy. Žena se může narodit krásnou, nebo se krásnou stát svou duší. To byl její případ,“ napsal Jiří Mucha, syn malíře Alfonse Muchy, spisovatel a krátkou dobu také manžel Vítězslavy Kaprálové.
Vítězslava Kaprálová studovala i u dalších vlivných a schopných mužů. Například u Vítězslava Nováka. Na hodiny dirigování docházela k Václavu Talichovi. Oba byli ve své době velmi uznávaní.
Během pražských studií složila několik významných skladeb, Vojenskou symfonietu pak v provedení České filharmonie i sama oddirigovala. Povedl se jí tak další majstrštyk. Postupně prorážela v (do té doby) zcela mužské profesi.
Do talentované dívky se zamiloval o generaci starší Bohuslav Martinů. Nabídl ji, že ji bude učit. Byla jeho jedinou žačkou. Vztah brzy přerostl v milostný poměr, o němž se šuškalo v kuloárech. Manželství nebylo možné. Martinů byl ženatý a svoji ženu nehodlal opustit. Tak se alespoň s Vitulkou scházeli a vzájemně inspirovali. Dirigovala dokonce jeho cembalový koncert, který proběhl v červnu 1938 v Paříži. Kaprálová ve francouzské metropoli studovala už od roku 1937 na École Normale de Musique.
V Evropě se mezi válkami žilo dobře: kavárny, hudba, film, divadla. Jenže se stahovala mračna, která s různou intenzitou zasáhla do života lidí.
Nejen Německo se fašizovalo. Docházelo na lámání chleba. K fašistům se přidávali i Češi, například snoubenec Kaprálové Rudolf Kopec. Ze svatby sešlo. Jako kdyby mladá umělkyně věděla, že ji nezbývá příliš času, znovu se zamilovala. Tentokrát do zmiňovaného Jiřího Muchy. Potkali se v Café Bonaparte. Jiří byl stejně starý jako ona a charismatický. Za několik měsíců se konala svatba.
Mladé štěstí netrvalo dlouho. Vítězslava měla už od dětství chatrné zdraví, kterému nepřidaly ani roky odříkání a pilného studia. Říká se, že rodiče, ač sami nouzí netrpěli, jí prý někdy zapomínali posílat peníze na studia, a tak otáčela každou korunu.
Mohla to být tuberkulóza i jiná nemoc. A do toho už hlomozila válka. Psal se rok 1940. Jiří svoji ženu, které se přitížilo, na poslední chvíli odvezl z Paříže, do níž vpochodovali Němci, do zatím klidného Montpelier na jihu Francie. Za několik týdnů zemřela. Dnes odpočívá na Ústředním hřbitově v Brně.
„Byla nám vyrvána na samém začátku života, a je to jedna z věcí, jež dodnes nemohu ani pochopiti, ani si vysvětliti. Proč osud právě s ní hrál tragédii? Proč jí dal všechny tyto možnosti, vzácné a jedinečné, jen aby jí je zas vzal zpět,“ ptal se Martinů v nekrologu, který napsal až sedm let po skladatelčině smrti.
V roce 1946 udělila Česká akademie věd Vítězslavě Kaprálové členství in memoriam. V té době se členstvím této instituce mohlo pyšnit jen deset žen z celkových 648 členů. Už za svého života získala řadu ocenění, například Smetanovu cenu (1938).
Dnes vydává dílo Kaprálové vydavatelství Amos Editio, nakladatelství Českého rozhlasu a Editio Bärenreiter. O skladatelčin hudební odkaz pečuje důsledně od roku 1998 kanadská hudební společnost The Kapralova Society se sídlem v Torontu.
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: wikipedia
