Protáhli jsme se průlezkou ve křoví. Mokří na kost. Boty obalené bahnem. Každý z nás se opíral o své kolo. „Tady je ale východ,“ řekl nám voják. Díval se z otce na mě a ze mě na otce. „To je moje dcera,“ podotkl táta. „Tak pojďte, když už jste si ten kopec vyšlápli,“ pokynul nám. „Díky. Táta mi ukazoval zkratku v lese. Ale už to tady moc nezná,“ šeptám vojákovi a pozoruju, jak táta nasedá na kolo a mizí někde v bahně. Tohle je náš den.
Prohlížíme si vojenskou techniku. Stojím po kotníky v břečce. Bílé konversky promáčené. Provazy vody kapají z nebe. Vsakují se do triček, která jsme propotili, když jsme kola táhli přes pařezy, kameny a úzké cesty v lese. Zkratka se protáhla na hodinu a minimálně jeden litr poctivě vypoceného potu.
Potom se nebe roztahuje. Přicházíme na louku, kde vrtulník roztáčí vrtuli. Hřmí a nahání k nám teplý vzduch. Trička usychají. Mlčky se díváme. Víme své. Stihli jsme ho.
Cestou zpátky míjíme policejní auto. Čtyřicátnice v uniformě nás pozoruje. „To je moje dcera,“ říká táta. Chápu. Kdybych jela s mámou, nikdo se nepozastaví. Ale i dcery mají právo na dny se svými otci. Kdy spolu pijou pivo nebo se zajedou podívat na válečný vrtulník.
Některé dcery totiž nejsou tatínkovy holčičky v růžové sukýnce. Některé dcery jsou tatínkovy holčičky s džínovými kraťasy od oleje.
Autorkou je Jana Poncarová. Foto: Pixabay
