Držím v ruce křesadlo a pokouším se o co největší jiskru. Ani jedna z nich nezapálí hromádku chrastí promíchaného s listím. „Jestli takhle rozděláš oheň, vezmu tě za instruktora,“ říká Amar. Asi po dvaceti minutách svoje úsilí vzdávám. A nechám si předvést, jak oheň bez sirek rozdělávají profíci – pomocí obyčejného dámského tamponu.
Scházíme se na benzinové pumpě na Domažlicku. Na minutu přesně přijíždí černý džíp a veze nás do lesa. Sedíme s kamarádkou vzadu a pozorujeme krásu okolních lesů. „Tady už vedla železná opona,“ ukazuje nám Amar, instruktor kurzů přežití a majitel zážitkové firmy Outdoor Survival. V lese najdeme vypálené pancéřové pěsti s nápisem v azbuce. Když si ji prohlížím, svírá se mi hrudník. Není to zase tak dávno, co se pohraniční stráž nezdráhala vypálit na lidi, kteří utíkali za svobodou.
Hlava, oheň a voda
Čeká nás den v lese, kdy se máme naučit základy přežití. Slunce stoupá nad stromy, které voní rozehřátou smolou. Dostáváme na cestu vodu. A to je všechno. Kráčíme houštím k ohništi, kde se celé dopoledne budeme učit rozdělávat oheň. „Co je nejdůležitější pro přežití?“ ptá se nás cestou Amar. „Jídlo,“ vyhrknu a odhaluju svoje primární potřeby. Faktem je, že bez jídla dlouho nevydržím. A často se o mě pokoušejí mdloby. Nic moc dobrého pro přežití v náročných podmínkách. Samozřejmě, tahle odpověď není správná. Je to hlava. „Když si řeknete, že to dáte, že to zvládnete, máte z půlky vyhráno,“ říká náš průvodce a pokračuje: „Jako první řešíte případná zranění, až potom oheň a vodu.“
Každá z nás dostává křesadlo. Vypadá to snadně. Amarovi z něho lítá jedna jiskra za druhou, nám ne. Když se po hodné chvíli konečně naučíme dělat jiskry, utíkám do lesa s výkřikem, že teď už oheň rozdělám. Vytvořím chumel z chrastí a listí, jenže jiskry do něho vlétnou, aniž by ho zapálily. Amar vytáhne z krabičky poslední záchrany obyčejný ženský tampon. „Je z kvalitní bavlny. Uřízněte si malý kousek a rozcupujte ho. Připravte si chrastí, ať ho máte při ruce,“ vysvětluje.
Oheň zapálím na třetí pokus. Je to radost. Jenže tohle je nejjednodušší způsob. Když se ocitnete uprostřed lesa, nemusíte s sebou tampon mít. Proto se učíme rozdělat oheň z březové kůry, kterou opatrně odřezáváme ze stromu. Tenhle způsob mě trápí, zatímco kamarádka už dávno „hoří“, mně nechce kůra chytnout. V zápalu si odřu prst. Ale bude to jediné zranění, které si z kurzu přežití přinesu. Když konečně kůra hoří, skáču radostí vysoko do vzduchu.
Dřevěné oharky jako účinný filtr
Trháme divokou mátu a listy jahodníku, vaříme si na ohni čaj. Amar nám podává kopřivy a ukazuje nám, jak si připravit kopřivové chipsy. Jsou výborné. Povídáme si o využití dřevěných oharků i o přenášení ohně. Amar drží v ruce kus zčernalého dřeva. „Co s tím můžeš všechno udělat?“ ptá se. „Můžeš tím napsat vzkaz, sníst ho jako živočišný uhlí, když je ti špatně,“ odpovídám.
Přikyvuje, ale to hlavní samozřejmě nevím. „Přes dřevěné uhlí filtruješ vodu,“ říká a vezme do ruky PET lahev. „Povalujou se i ve volné přírodě, takže když najdeš petku, ber ji,“ přeřízne ji napůl a nožem udělá ve víčku dírky. Jako první vrstva přijde kus tamponu, potom uhlíky, písek a tráva. Nabíráme vodu ze zakaleného potoka, ale z filtru vytéká docela čistý pramínek. „Takhle bych ji filtroval několikrát, než bych se napil,“ dodává.
Po obědě, ke kterému fasujeme vojenské balíčky, si ukazujeme základy první pomoci. Což je obzvlášť pro mě záživné. Dneska se ale nakonec překonám a ke konci instruktáže zvládnu nahmatat tep. Hlásím se jako dobrovolník na ošetřování – chci přemoct svoji fobii z doktorů. Amar mi navléká na paži turniket na zastavení krvácení, obmotává mě obvazy a překrývá zahřívací folií.
Najít cestu z lesa
Nakonec se ještě procházíme lesem. Mezitím, co sbíráme houby, hledáme cestičky, které vyšlapala zvěř. „Když je najdete a půjde po nich z kopce dolů, dojdete k vodě. A voda vás po proudu dovede do civilizace,“ říká. Rozhlížíme se a opravdu – jedna, druhá, třetí stezka. Jde jen o to se ztišit a vnímat les jiným pohledem.
Přicházíme k přístřešku postaveného z větví a listí. Leháme si dovnitř a jsme překvapené, jak je pohodlný a teplý. Klíží se nám oči, ale dneska v lese přespávat nebudeme. Myslím, že příště už jo.
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: autorka a Helena Žáková
