Na vánočních trzích na mě mávala známá. Dvakrát. Byla tma, trochu hůř vidím na dálku a dlouho jsme se neviděly. Houpala kočárek. Po obligátním „jak se máš“ to začalo. Co svatba? Odpověděla jsem, že už to mám pět let za sebou. A že sociální sítě nehlásaly změnu, protože jsem si nechala své jméno a že podobné věci prostě nesdílím. A co děti? Popravdě, čekala jsem to. Pro tuhle otázku mám připravenou odpověď. S narůstajícím věkem se jí totiž nevyhnete. A mě už bylo třicet, že.
Předpokládá se spoustu věcí. Že když vystudujete, najdete si práci. Náhodná rande vyměníte za vážný vztah. Zatížíte si bedra hypotékou. Vezmete se. Pojedete na dovolenou. Porodíte dítě. Vychováte ho. Umřete. Aby se neřeklo. A je úplně jedno, jestli se jmenujete Jana nebo Petra. Prostě to tak je. Nebo taky není.
Takže je vám lehce přes třicet a nemáte dítě. Ačkoli máte všechny předpoklady: jste vdaná, bydlíte ve svém, byla jste na dovolené. A pořád nic. Okolí to irituje. Před očima vám mávají vyplašeným nemluvnětem a křičí: Podívej se, jak je roztomilé. Blink. Matka utře nestrávené mléko a uklidní se. Po chvíli se přizná, že celou noc nespala. Že s ní lomcujou hormony a včera šišlala do telefonu na tchýni, která jí ani na chvíli to dítě nepohlídá.
A vás napadne. Chce, abych trpěla taky?
Jasně, že ne. Děti jsou roztomilé. To dobře víte. A ráda to nemluvně kamarádce pohlídáte. Aspoň legálně zajdete na dětské hřiště.
Kdo se tady má cítit nepatřičně?
Třeba děti nemáte proto, že vám to ještě nesecvaklo (jako mě). A možná nikdy nesecvakne. Neděláte přece věci proto, že byste měli. Nechcete se přidat k zástupu těch nerudných matek, které dětem nadávají od rána do večera. A vy se v duchu ptáte, proč to dítě máš? Jenže to neřeknete nahlas, protože jste shovívavá. I když je to zrovna tahle žena, která pořád dotírá: „Už je čas. Pozor, pozor.“
Rozhodně to nejste vy, kdo by se měl cítit nepatřičně. Přesto to tak pozoruju. My, třicátnice, v duchu počítáme, jestli sousedka opravdu rodila „až“ v šestatřiceti a že máme ještě pár roků k dobru. A co se stane, když doopravdy neporodíme? Budeme méněcenné ženy?
Je to složité. Kult ženy-rodičky a matky na nás útočí ze všech stran. Trochu ale zapomínáme na to, že role matky je jen jednou z rolí žen. Když jste docela malá holka, jste dcera a vnučka. Dlouho zůstáváte sestrou, jestli máte sourozence. Pak se třeba proměníte v tetu. Jste taky milenkou. Manželkou. Přítelkyní. Vaše role se proměňují i během dne. Když sundáte pracovní uniformu, můžete se proměnit v tanečnici, divoženku nebo femme fatale. Ono je to jedno. Protože důležité je to, že JSTE. A že jste naplněná. Třeba je vám právě teď dobře. Stejně jako mě. Jste tak naplněná, že z vás radost tryská. Hlavně, tohle nemusíte vůbec nikomu vysvětlovat, jen tak mezi námi.
Není matka jako matka
Smutno mi je ve chvíli, kdy mi o mateřství vypráví v zakouřené vesnické hospodě o půl generace mladší děvče, které má doma kojence. Zapaluje jednu cigaretu za druhou, protože kouřit nepřestala ani v těhotenství. Těžce dýchá, protože jí cigaretový kouř zkrátil dech. Stejně smutno mi je, když mi o výhodách mateřství vypráví pohublá matka, které jedno dítě tahá za ruku, druhé na ni ječí a třetí klackem tluče kolemjdoucí. Takže jí nakonec rupnou nervy a tomu, které má po ruce ubalí pár pohlavků a na druhé aspoň zakřičí: Uklidněte se parchanti.
Jindy si vyposlechnu příběhy z porodního sálu, aniž bych se na detaily ptala. Za významnou tečkou je nevyřčený dodatek: tohle netrumfneš. Když po třetím pivu zívnu, protože mám za sebou perný týden, hned čelím útokům – snad se ti nechce spát. Co budeš dělat, až budeš mít děti? Nebo se na vás v ordinaci vrhne doktorka a bude vám mačkat ječné zrno. Bez skrupulí. Syknete. Hned na vás vypálí, co budete dělat, až budete rodit. To mi vyprávěla známá s povzdechem – to už nemůžu jít ani k doktoru?
Jistě, jsou i matky docela normální. Přirozené. Takové, které vám před očima nehoupají nemluvně, detaily z porodnice si nechávají pro sebe a ještě vás obejmou, když se jim svěříte, že už se vás zase ptali. A že vy se prostě necítíte.
Jsem moc šťastná, že mám takové ženy kolem sebe.
Autorkou článku je Jana Poncarová