(Rozhovor) Neříkej, že něco nejde, když se ti nechce. Jednou totiž přijde den, kdy budeš chtít, ale nepůjde to. Tento citát je na míru ušitý Tomášovi. Dnes 28letému muži, který shodou nešťastných okolností skončil před sedmi lety na invalidním vozíku.
Etiketu neřeší a bezprostředně mi nabízí tykání. V jeho podání se to však tváří jako elegance sama a já ráda přijmu. Když s ním mluvíte, je Tom natolik osobitý a svůj, že absolutně nevnímáte jakákoliv jeho omezení. Snad ten dojem umocňuje i charisma, neumělý šarm, mužnost a příjemný parfém, který je v jeho přítomnosti znát. Když mluví s lidmi, má pevný pohled, je schopný vést debatu a naprosto vás do ní vtáhnout. Rád uvádí lidi do rozpaků, nebere se příliš vážně a i proto si asi zapálí další cigaretu, zrovna když mluví o plicním ventilátoru. Když je to potřeba, role rebela mu není cizí. Jeho příběh mě inspiroval už jen tím, s jakou energií, chutí, temperamentem a rázností se člověk dokáže potýkat s nepřízní osudu i vlastními chybami.
Tome, než se otevřeně dostaneme ke tvému úrazu, řekni mi, jaký máš dnes den?
Jelikož si to plánuju sám, vyhovuje mi, že ráno si práci rozvrhnu a pak pozvolným tempem během dne pracuju. Neškodilo by ale, kdyby té práce bylo víc. Vím, že časové rezervy pro další pracovní možnosti jsou, jen se k nim ve správný čas dostat. Je to o hledání a asi trochu i o štěstí. Další pracovní šance mě zatím ne a ne potkat.
Zmiňuješ práci. Čím se živíš?
A jsme u úrazu. Před sedmi lety, kdy jsem ještě normálně chodil, dělal jsem práci, kterou jsem zbožňoval. V očích ostatních to možná nebude bůhví jaká hitparáda, ale mě to vážně bavilo. Pracoval jsem jako autolakýrník. Záměrně jsem se jím i vyučil. Auta mě vždycky přitahovala, věděl jsem, co chci dělat. Další studium bylo sice možné, ale toužil jsem po vlastním autě, takže jsem si místo školy vybral práci. A vybral jsem si dobře. Byl jsem spokojený, dobře placený a vlastní dílna, kde jsem si s dalšími auty hrál po pracovní době už byla jen příjemným bonusem. Seberealizace a osobní rozvoj se týkaly každého dne. A pak, ze dne na den, konečná. Dnes dělám něco, co pro mě vždy bylo španělskou vesnicí. Nešla mi matika a čísla zrovna dvakrát nemusím. Takže účetnictví bych si rozhodně dobrovolně nevybral. A přesto. Je ze mě účetní a dokonce účetní, který svou práci dělá občas rád.
Takže tedy úraz. Co se před sedmi lety stalo?
Představ si úplně obyčejný, zdánlivě ničím nebezpečný rybník. Byl jsem tam pečený vařený už od mala. Důvěrně jsem znal každé místo. A přesto. Jeden letní den se všechno změnilo. Moje spoléhání se na to, že tam přece všechno dobře znám, nebylo dobrým tahem. Kdyby moje nohy mohly, asi by mě za tu neopatrnost nakopaly do vlastního zadku. Víc ti k tomu neřeknu, protože tomu nepředcházelo nic zajímavého. Jen obyčejný skok. Dokonce ani takový, za který by mi holky padaly kolem krku. A hlavně si nic jiného nepamatuju. Až probuzení v nemocnici.
Nemocnice, nic příjemného. Chceš ty sám k tomuto tématu něco říct?
Dostal jsem už spoustu otázek ohledně vozíku, co se pak v životě změní a jak se s tím vyrovnávám. Vždycky říkám, že to není to nejhorší. Nic, co by mě zastavilo v životě samotném. Daleko horší to bylo právě v nemocnici.
Jasně, filmy na tyhle dojemné scény, kde pohublý člověk leží na posteli, vede z něj milion hadiček a dýchá za něj plicní ventilátor, dost vsází. Na vlastní kůži v té samé posteli ale člověk dost přehodnotí priority. Nejdřív jsem si myslel, že mám snad chřipku. Nebo jinou, léčitelnou nemoc. Vůbec mi nedocházelo, že to asi jen tak nerozchodím. Připadalo mi, že jizva na krku po tracheotomii mi má jen přidat na drsnější vizáži, nedošlo mi, že jsem mohl umřít.
Mluvíš o prioritách. Takže?
Před úrazem jsem nedůležitým věcem přikládal zbytečnou váhu. V nemocnici jsem rychle přišel na to, že žebříček hodnot musím od základu změnit. Věci, jako je práce, kterou jsem miloval a musím ji vyměnit za něco jen přijatelného pro můj stav? To třeba nebyla priorita. Chtěl jsem sám dýchat, sám se dávat dohromady, sám cvičit, sám se oblékat nebo se dostat do vany, nepotřebovat do konce života asistenci, neviset nikomu na krku a sám to třeba jednou rozchodit. Což ani sami doktoři nevylučují.
Daří se ti svých priorit držet dál?
Jisté pokroky jsou, takže daří. Je to o přístupu, o vytrvalosti a optimismu. Při léčbě jsem přišel do kontaktu i s tím, že to sem tam někdo vzdal. To je teprve strašná představa, že chuť žít je menší než chuť to skončit. Neodmyslitelnou oporou a podporou je samozřejmě fungující rodina, v té době i přítelkyně a v neposlední řadě přátelé. Já jsem ani kvůli nim a hlavně kvůli sobě nechtěl sedět, brečet a vzdávat to. Od našich jsem odešel paradoxně těsně po úrazu. Takže osamostatnění jsem dodržel. Neplánuju tudíž sedět a brečet ani v budoucnu.
O přítelkyni mluvíš v minulém čase? Už není po tvém boku?
Není. Nakonec jsme šli každý svou cestou.
Sehrál jistou roli při rozchodu tvůj úraz?
Těžko říct. Pochopitelně je to pro každého těžké takhle bez varování přijmout. A já tomu rozumím. Možná v tom moje omezení nějakou roli sehrálo, ale pak tím tuplem nemůže člověk v mé pozici přistupovat k rozhodnutí partnerek s nepochopením. Navíc mají tu velkou výhodu, že mně rozhodně utečou a já nemám jak dohonit. Víc se ale přikláním k tomu, že se po pár letech ve vztahu objevovaly čím dál častěji názorové neshody. Lidi se schází a rozchází. S omezením, nebo bez něj.
Řešíš partnerskou budoucnost? Kdo ti k sobě sedí?
Nijak se nehroutím z toho, že jsem momentálně sám, jestli se ptáš na tohle. Navíc, že je člověk oficiálně sám neznamená, že žije jako mnich a trosečník. Ale budeme-li se držet budoucnosti, pak mám i já klasické představy. Jedna žena a dvě děti. Ušetřím ti další otázku a rovnou říkám ano, v posteli žádné problémy nejsou. Samozřejmě už to není na všechny polohy z Kámasútry, to si nenalhávejme, ale je spousta možností a záleží na fantazii. Na tom záleželo ale i před úrazem.
A partnerka? Budu s ní přece právě proto jaká je. Kdybych si ale mohl sestavit přímou objednávku? Pak bych uvítal její smysl pro humor, nic suchého. Takže trochu blázen, a přesto s uměním vystupovat. Mám rád ženy, které zajímá móda, a v duchu bych byl rád, že se zrovna za mojí ženou otáčí i někdo další. Myslím si ale, že to, co člověk požaduje, musí i nabízet. Proto nikdy svou přítelkyni v ničem neomezuju, zastávám názor, že společná domácnost je obou, tím pádem všechno neleží na jednom člověku. Žen si rád za něco vážím a jejich názor je pro mě v jistých situacích důležitý.
A na závěr se mrkni do budoucna celkově. Co tam vidíš, nebo bys rád viděl?
Říká se, že štěstí je umění být spokojený. A tak nějak to asi platí. Nebudu se hroutit nad tím, že zatím potřebuju asistenci, nebo že mi křeče brání v pohybu. Dál si budu užívat života svým stylem. Nikdy mě neopustí láska k autům, i když samotné řízení mého mazlíka je zatím v nedohlednu, vždycky budu vyhledávat společnost své rodiny nebo přátel. Budu s nimi dál obrážet divadla, festivaly i koncerty. V dnešní době už není problém se kamkoliv dostat.
Takže i když je to v lidských životech někdy těžké, sakra těžké, musí se chtít. Zbytek se na to nabalí dřív či později sám, ale upřímné chtění je základ. Až si příště budeme příliš dlouho pofňukávat nad vlastními problémy, zkušenost, se kterou se Tomáš podělil, by mohla posloužit jako nakopnutí k lepším zítřkům.
Autorkou článku je Bára