Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Napsal Shakespeare před mnoha a mnoha lety. Jedny z mála veršů, které mi v hlavě uvízly z povinné školní četby. Možná proto, že změna jména před svatbou, po svatbě nebo po rozvodu je zajímavým tématem, které stojí za úvahu.
Mám to už téměř čtyři roky za sebou. Naše svatba byla netradiční ve většině směrů. Nejen v tom, že jsem se rozhodla nechat si své dívčí jméno. Už jen to pojmenování „dívčí jméno“ mě občas dokáže nadzvednout ze židle. (Právě mě napadá, že na úvod jsem možná měla upozornit, že tento článek může být lehce „feministický“.)
Existuje něco jako „chlapecké jméno“? Jistěže ne. I když. Jsou výjimky samozřejmě. Možná jste i vy slyšela o muži, který z různých důvodů převzal příjmení po své ženě. Odvážný to muž, který se dokázal smířit s případným posměchem svého okolí.
Spravedlnost na prvním místě
Jsem narozená ve znamení Vah. Spravedlnost a vyvážený přístup hledám ve všech sférách svého života. Moje já nedokázalo překousnout, že bych se vzdala svého rodného příjmení a zaměnila ho za jméno svého muže, ačkoli ho hluboce a celým svým srdcem miluji. Trochu dětinsky jsem se ptala: proč bych si měla jméno měnit já jako žena? Jen proto, že se to tak dělá?
Nedělám věci jen proto, že se to tak dělá!
Cítila jsem, že chci nést jméno, které jsem dostala při svém narození až do svého konce.
Ohledně jména jsme s mužem nevedli vůbec žádné pře. Obdivuji jeho pohled na celou věc, který je do jisté míry netradiční, tolerantní a vůbec ne ješitný!
A co děti?
A teď vám popíšu, jak to bylo při návštěvě úřadů před svatbou.
Matrikářka z jednoho malého západočeského městečka nás přivítala s úsměvem, který postupně slábl. Když jsem do papírů vyplnila, že si nechám své rodné příjmení, zarazila se, zkameněla. „A co děti?“ Ups. Na to řeč nepřišla. Skóroval můj nastávající: „Ty ponesou příjmení po mně.“ Bod pro něho. Na to jsem nějak nevzpomněla.
Je dost pravděpodobné, že nemám vyvinutý cit pro rodinu. Znám ženy, kterým se nechtělo měnit si příjmení. Vzdát se svého. Chtěly si zachovat svoji identitu, ale zároveň cítily, že chtějí být i součástí své budoucí rodiny. Proto si zvolily dvě jména. Třeba Nováková Dvořáková.
Mé příjmení je samo o sobě dlouhé a dvě jména se mi zdají nepraktická. Vím, že budu součástí své rodiny, přestože nesu jiné jméno.
Je to z velké části o pocitu. Změna či ne-změna jména by měla vycházet z našeho nitra a souznít s naší duší.
Vím, že bych se ve jméně svého muže necítila svá, i když je krásné.
A pak je tu ještě jedna možnost, které využili naši dobří přátelé.
Muž si vzal jméno ženy. Žena jméno muže.
Není to krásné?
