Moje kamarádka má dítě. A pořád spolu kamarádíme

Moje kamarádka má dítě. Já ne. Přesto je nám spolu báječně. V jiné společnosti matek si ale ne-matky (bože, to je hrozné slov), můžou připadat poněkud nepatřičně. Třeba když se mluví o plenkách nebo se dostanou pod palbu útočných otázek – a co vy? Kdy už budete mít konečně dítě?!

Je nám kolem třiceti a dělíme se na dvě skupiny. Na ty, které děti mají, a na ty bezdětné. To, že jedny děti mají a druhé ne, ale neznamená, že se mezi nimi objeví velká a nepropustná zeď. Záleží jen na tom, jak se k tomu obě strany postaví.

Některé ženy, které děti zatím nemají nebo je nechtějí, se mi svěřily, že se setkaly s  povýšeností a nadřazeností ze strany matek. Nebo to tak alespoň vnímaly. Stačí už jen nevinné: „To poznáš, až budeš mít dítě.“ Taková věta je prvním krokem k tomu, aby se v kamarádském vztahu rozvinulo napětí. Aby něco někde zabolelo.

Může to být ale docela jinak. Ptala jsem se žen, které děti mají, jestli vnímají nějakou hranici mezi sebou a svými bezdětnými kamarádkami. Dívaly se na mě trochu překvapeně. „O čem to mluvíš? Jasně, že ne. Naopak je moc fajn popovídat si s holkama, co děti nemají,“ řekla mi jedna z nich.

Už budete mít taky děti?

Pochopitelně, záleží na úhlu pohledu. V trochu jiné společnosti jsem se ani dotazovat nemusela. Jen co jsem usedla ve venkovské hospodě ke stolu a objednala si pivo, už jsem byla pod palbou: „Tak co děti?“ polkla jsem a říkala si, že otázka „Jak se máš?“ mohla být na úvod lepší. Nebaví mě to. Pořád dokola odpovídat. Pokrčila jsem rameny. „Až budou, tak budou.“ Vyslechla jsem si cosi o kariérismu, čemuž jsem se zasmála, dopila jsem a odešla.

V tenhle okamžik tolerance doslova a dopísmene chyběla! Nedávno jsme se nad pivem a kusem dobrého žvance nad podobným tématem zamýšlely s (také) bezdětnou kamarádkou. A shodly jsem se nad tím, jak bezohledné podobné otázky vlastně jsou – napadne ty lidi třeba to, že takové téma může být za jistých okolností intimní a bolestivé?

Je to… Tolerance

Asi mám štěstí. Moje kamarádka je skvělá. Možná je to trochu paradoxní, ale od té doby, co má malou holčičku se nějak víc vídáme. Víc si povídáme. Trávíme spolu víc volného času. Třeba při procházkách v lese. Při vaření dobrého jídla. Při stavění dřevěného domečku. Při sbírání bylin. Někdy s dítětem, jindy bez něj. Můžu jí říct cokoli. Sdílíme své radosti i starosti.

Proč se tedy někdy mezi matky a bezdětné ženy vkrade napětí? Proč má jedna strana pocit opovržení nebo nadřazenosti a druhá pocit nezájmu a nepochopení? Přemýšlela jsem nad tím ze všech stran, vyptávala se a přehodnocovala… Nenapadlo mě nic lepšího, než tolerance.

Když se ženě narodí dítě a stane se matkou, pochopitelně se její svět změní a je naprosto přirozené, že se středobodem stane miminko. Její kamarádka by měla tolerovat, že se jí chce svěřit, jak je miminko krásné, co už umí a co nového se zase naučilo. Na druhou stranu, maminka by neměla zapomínat na to, že i její kamarádka má svůj svět a že jsou také jiná než mateřská témata.

Vím, že to možné je.

Marti, děkuju ti za naše přátelství. Za obrovskou míru pochopení a tolerance.

PS: A taky jsem se ptala otců a ne-otců. Koukali na mě, jako bych spadla z višně. Vůbec nemají potřebu podobné téma řešit. Jestli ono to nebude tím, že my ženy jsme tak trochu řešitelky. Když děti máme, i když je nemáme 😀

Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: pixabay.com