Začátkem května je vzduch provoněn květenou. Své fialové, bílé nebo temně vínové květy rozvíjí šeříky. Mé nejmilovanější keře. Když se jejich vůně spojí se vzduchem provoněným americkými džípy a starým dobrým odérem benzínu, dostávám se do extáze. Svoboda!
Stačí mi jeden nádech té opojné vůně šeříků a džípů, abych zavřela oči a byla v jiném světě.
Z rádia hraje swing. Před domem zarachotí americký džíp a vyskočí z něho voják. Úsměv na tváři. Džentlmensky mi podá ruku. Projíždíme se. A všude jsou ty šeříky.
V tuhle dobu si dovoluju snít. Šimrá mě v břiše, jako bych byla zamilovaná holka. Zamilovaná do svobody a do odvahy těch, kteří přinesli opravdové osvobození. Nikoli další okupaci.
Vím, že u nás v chalupě taky byli. Spali u nás. Babička jim pekla vdolky. Potom přišli Rusové. Demarkační linie se šoupla o pár kilometrů dál na západ. Američané odjeli se svým džípem za ni. Od Prahy přišli s jistým opožděním Rusové. Škoda. Legrace skončila. Místo swingu, tance a džentlmenství ukradené hodinky a rozbitý bicykl.
Ale dnes, dnes zase svobodně slavíme svobodu. Říkáme si pravdu. Nebo to alespoň zkoušíme. A šeříky opojně voní. Připomínají nám, že na lásku, svobodu a pravdu se nesmí ani v temných časech rezignovat.
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: pixabay.com
