Narodila jsem se v socialistické porodnici. Do školy jsem šla, až když na zdi visel portrét Václava Havla. Nikdy jsem kantorce neřekla „soudružko učitelko“, a když v televizi zpíval Gott, zacpávala jsem si na protest uši. Kousek rebelky byl ve mně odmalička. Hýčkám si ji. Na klopě kabátu nosím placku s Havlem a upocené jistoty jsem vyměnila za…
Vysedávám v kavárně, piju cappuccino a píšu článek. Kdesi mezi čelem a spánkem mě tlačí výčitka – doma toho čeká tolik. Nezapnula jsem nacpanou pračku. Budu muset luxovat. Vyvenčit psa. Povinnosti. Jsem žena, a tak to zvládnu. Potom.
Proč nechat dítě na pár hodin doma s tatínkem a jít si zacvičit, přečíst si knížku do kavárny nebo se prostě jen zavřít v ložnici a prospat nerušeně tři hodiny v kuse? Vypozorovala jsem, že u nás doma těch nevinných pár hodin významně ovlivní naše vzájemné vztahy. Minimálně na čtyřech rovinách:
Na městečko padla dusivá inverze, jako kdyby se šedé nebe propojilo se šedí neopravených paneláků a nakonec i s břečkou, která zůstala na chodníku po posledním sněžení. Zhluboka se nadechnout nepřipadalo v úvahu, člověk by se zalkl tím zapšklým vzduchem, který se rozšířil, aniž si toho kdokoli všiml. Všichni se zachumlali a zahalili a nakonec sklopili oči…
„Zdá se mi, že žiju ve stroji, který se zbláznil. Jedu v rozpadajícím se autobusu, jenž se vymkl z moci řidiče a žene se neznámými cestami, zatímco řidič uklidňuje cestující, že se vlastně nic nepřihodilo“. Tato věta vystihuje pocit, který provází diváka celým filmem, pocit těžko pochopitelný někým, kdo nežil v době komunismu, kdy byly…
(Komentář) Před deseti lety jsem na krku nosila stříbrnou židovskou hvězdu. Nejsem židovka. Byla pro mě symbolem. Připomínkou vraždění. Holokaustu. Šátky na hlavně nenosím, ale poslední dobou mám nutkání začít. Klidně bych si ve stejnou chvíli zavěsila na krk židovskou hvězdu i křesťanský kříž. Na znamení svobody a toho, že (pořád ještě) můžu.
Čeští přátelé Kremlu. Tak se jmenuje dokument, který vypráví příběh jediného prezidenta Evropské unie, který po anexi Krymu veřejně podpořil politiku Vladimíra Putina a ruskou agresi na Ukrajině nazval občanskou válkou. Tím prezidentem není nikdo jiný než Miloš Zeman.
Začátkem května je vzduch provoněn květenou. Své fialové, bílé nebo temně vínové květy rozvíjí šeříky. Mé nejmilovanější keře. Když se jejich vůně spojí se vzduchem provoněným americkými džípy a starým dobrým odérem benzínu, dostávám se do extáze. Svoboda!
Kam jdeme? Jdeme správným směrem? Co když nás okolnosti nepouštějí tam, kam zrovna chceme dojít? Poslechněte si další z otevřených rozhovorů pro časopis Sidonie – osvobodě, tvořivosti a radosti versus zařazení se do běžných společenských rolí.
Zoufale potřebujeme chviličku pro sebe. Pokud nám to čas dovolí, dáme si horkou vanu, projedeme se po obchodech v centru města, jenomže jakási očista stále nepřichází a nepřichází. Svoboda… jsme svobodné a přesto se tak někdy vůbec necítíme.
