Člověk je od přírody tvor hravý a vynalézavý. A často rád propojuje i to, co spolu na první pohled vůbec nesouvisí. A přece obvykle nějaká logická souvislost existuje.
K tomu, co děláme, máme vždycky své důvody. A někdy naopak hledáme až následně zdůvodnění pro to, co jsme intuitivně udělali nebo co jsme si zvykli dělat. Co nám třeba pomáhá usnadnit každodennost nebo překonat to, co nás emočně zasáhlo, zranilo. Naše konání má vždycky svoji logiku. Ta ale může být na první pohled někdy skrytá. Tak nějak zřejmě vznikl i jev, kterému se všeobecně říká rituál.
Střih za minulostí
Už si asi nevzpomenu úplně přesně, co všechno konkrétně mně kdysi dávno dalo impuls, co mne inspirovalo … Když je mi totiž někdy „ouvej“, zle a nejhůř, a když pak konečně seberu sílu zvednout hlavu a jít zase o krok dopředu (třeba nejistě a třeba ještě i trochu „vrávoraje“), stříhám si vlasy. Aspoň o kousek. A většinou sama – je to totiž MŮJ „rituál“ odstřižení sebe sama od toho, co se nepovedlo, co mě potrápilo, přivedlo k vzteku nebo i k zoufalství… Rituál symbolického odstřižení od minulosti.
Někdy dá práci odhodlat se
Ovšem před tím , než se ke „střihu“ odhodlám, si říkám : <„svět věcí“ se staví proti mně> a marně (i celkem zbytečně) se ptám PROČ. Přestože dávno vím, že ta otázka v mém nitru nemá smysl. Žádné „kloudné“ odpovědi se přece dočkat nelze. K odpovědi se musí dospět časem. Nebo taky ne. Není to zase tak důležité. Podstatné je odhodlat se co nejdříve optimálně jednat. Za účelem opětovného získání , jak se říká, pevné půdy pod nohama… Protože v tu chvíli vždycky naprosto jistě víme, že dál (= příště!) už to (= mnohé a všechno!) takhle ve svém životě prostě už mít nechceme. A proto se musíme nějak přinutit jednoznačně ukázat světu, co všechno pozitivní v nás potenciálně dřímá… K tomu je ovšem nezbytné správně se naladit. A to je někdy docela dřina, viďte?
Aby nám mohlo být zase dobře…
To, že chceme svoji nelibost (z něčeho) řešit, je ten nejlepší a nezbytný začátek k tomu, aby skutečně, už brzy, mohlo být lépe – a dobře. A protože asi všichni známe ten stav, kdy právě tohle odhodlání (rozhodnutí jednat) je nejtěžší věc z nejtěžších, je , myslím si, dobré mít v sobě uložen ten správný životabudič. Třeba v podobě povzbuzujících vzpomínek. Na něco, co nás spolehlivě vyburcuje k potřebnému opětovnému vztyčení hlavy.
Nalaďte se do vesela
A současně taky v podobě vzpomínek na něco úsměvného, humorného, a třeba až bláznivě ztřeštěného, co v nás vyvolá stoprocentně smích, nebo alespoň pobavené pousmání.
Možná je to s Vámi taky tak. Osobně mám kdesi v sobě připraveny v pohotovosti útržky zážitků, které mě rozesmějí vždycky. Třeba i proti mé – momentální – vůli. Opakovaně a zaručeně. Je to taková zvláštní skutečnost, které snad ani není potřeba porozumět. Funguje ale obvykle naprosto spolehlivě. A proto si tyhle své jistoty, další a nové, ještě navíc i průběžně zapisuji (to kdybych si nemohla vzpomenout hned,okamžitě a dostatečně!). Pro případ rychlé „první pomoci“. Vřele doporučuji vyzkoušet. Účinkem budete mile překvapeni, i když Vám to teď může znít spíše nepravděpodobně. Je úžasné vytvořit si záměrně svoji vlastní zásobárnu dobré nálady. A tu pak cíleně využívat v případech akutní potřeby, ve stresu, v náladě pokleslé, vnitřní nepohodě nebo zmatku… Jako účinnou očistu mysli. Věřte, že takový spolehlivý zdroj těch správných střípečků vesela může být k nezaplacení !
Umět „se oklepat “ a jít dál
Někdy (řečeno slovy mého kamaráda) je prostě dobré a prospěšné dokázat „hodit hlavu za hlavu“, nepřemýšlet o tom, co už nezměníme. Očistit mysl a takto osvěženi optimisticky vyjít naproti všemu veskrze pozitivnímu, co nás v životě v čase budoucím jistojistě čeká.
Tak tedy – k Vašemu radostnému a pohodovému životnímu putování, často neplánovaně klikatícími se cestami i pěšinkami, Vám všem odhodlání, správně naostřené nůžky a notes plný zaručeně povzbudivých a veselých vzpomínek přeje Jarmila Jiráková.
Foto: Pixabay.com
