Ne vždycky zažíváme období z nejšťastnějších. Jak už to tak život střídá, občas nám Štěstěna a Přízeň ukazují záda. V tu chvíli je potřeba najít optimální řešení, jak se – s třeba i nelehkou situací – vyrovnat.
Osvědčeným prostředkem, s jehož pomocí lze úspěšně čelit i velmi nepříjemným komplikacím, je zdánlivě obyčejný ÚSMĚV, SMÍCH… (Pro ty, kteří zatouží dozvědět se více z hlediska odborného, terapeutického viz Karel Nešpor: „Léčivá moc smíchu“.)
Smích jako přístup k životu
Moje vlastní, první konkrétní zkušenost s tímto tématem sahá až do doby dávno minulé. Tehdy naše babička s chutí a zaujetím četla knížky z řad tzv. „červené“ a „modré knihovny“, a mé úvodní řádky souvisejí právě s jedním z titulů. Lze na něm dobře demonstrovat význam ÚSMĚVU a potřebu osvojit si veskrze lidskou schopnost USMÁT SE. Usmát se v ten správný čas… A úsměvem, pousmáním, smíchem jednoznačně vyjádřit svůj PŘÍSTUP K ŽIVOTU, k mezilidské komunikaci.
Smích odemyká mnohé
ÚSMĚV (SMÍCH) je zjevně výborný (a potřebný) „psychologický tah“, který funguje. A to nejen při udržení (vytvoření) naší vlastní vnitřní psychické stability. Funguje velmi významně také směrem od nás , při utváření mezilidských vztahů. Takových, v nichž nám může být dobře…
„Směj se, Eli…!“
Tato maminčina slova se vracela v mysli malé holčičce z onoho vzpomínaného starodávného příběhu. Ve chvíli, kdy tušila, že musí sebrat SÍLU V SOBĚ a čelit odhodlaně, nekompromisně „Osudu“. Ve chvílích, kdy bylo potřeba odehnat nepřízeň z důvodu prostého přežití, teď a tady, v podmínkách, které byly dané a neznaly slitování…
Kouzelná moc úsměvu
Nebylo to snadné a nebylo to ani hned. Až postupem času, zráním dívenka poznávala, že ÚSMĚV má skutečně „kouzelnou“ moc …
Poznala, že úsměv může zabránit pokračování dalších útoků vycházejích z prostředí, kde žila. Že zmenšuje jeho chlad a rozpouští živelně tryskající zlobu, bezcitnost, nepochopení, nenávist, agresivitu, pomstychtivost. A mnohdy napomůže k přiblížení (někdy až nečekaně rychlému!) člověka k člověku, k porozumění.
Spolehlivě odzbrojovala zjevně nepřátelsky „nastavené“ okolí svými ÚSMĚVY… Usmívala se. Vědomě překonávala samu sebe. Usmívala se, seč jí síly i rozum stačily, často v rozporu s tím, jaké pocity ji v tu chvíli ovládaly. Usmívala se na nesmlouvavě krutý svět kolem sebe přes slzy lítosti a smutku, bolesti, přes prožívané pocity křivdy. A to způsobilo, že svůj „boj“, od začátku nerovný, na plné čáře nakonec vyhrála.
Dokázala se totiž na svět, v němž žila, na ty, kteří byli jeho součástí, usmát. Nevracela zlobu a nenávist. Ale naopak nečekaně vstřícně vycházela naproti těm, kteří jí život komplikovali. Nabízela protipóly plejádě negativních projevů. A tomu lze jen stěží v dané chvíli odolat…
Usmějte se
Schválně – už jste to někdy zkusili? Usmát se (jen tak – ne se zjevnou ironiií ani s despektem) na toho, kdo ve vaší přítomnosti (nebo dokonce proti vám!) „dští“ síru a plameny. Na toho, kdo popustil uzdu svým negativním emocím.
Pokusili jste se někdy (bez své vlastní zloby obrácené proti rozzlobenému) s úsměvem, shovívavostí, laskavě utišít vztekající se dítě?
Možná jste byli překvapeni, jak snadno zkrotlo a „srovnalo se“. Jak rychle s ním opět „byla řeč“. Váš ÚSMĚV zákonitě zafungoval. Překvapil, zklidnil, odzbrojil…
Kéž bychom v sobě stále častěji dokázali nacházet tuto schopnost. A kéž by těch, kteří se o to pokoušejí, bylo čím dál tím víc… Věřím tomu, že by se nám všem žilo mnohdy určitě šťastněji…
Autorkou článku je Jarmila Jiráková.
