Reportáž: Díky, Ameriko! A po „Putinovcích“ ani stopa

Když jsem psala článek o tom, že ačkoli válku nechci, půjdu pozdravit americké vojáky, kteří se budou přepravovat přes Českou republiku, obávala jsem se. Toho, že se ozvou křiklouni, rýpalové, Putinovci, komunisti. Tedy lépe řečeno, bála jsem se toho, že budou křičet hlasitě a přeřvou pár odvážlivců, kteří vezmou americkou vlajku a půjdou spojence pozdravit. Bála jsem se, že se zase budu stydět. Protože většina – jak už to tak bývá – je líná a bude mlčet.

Obávala jsem se zbytečně. Dnes kolem poledne se před plzeňskou radnicí sešlo kolem 500 lidí. Postupně vytahovali americké vlajky. Kolorit dotvářely uniformy z roku 1945, dobová technika a její ještě dobovější vůně, která mě vždycky vrátí o pár desítek let zpátky.

Po odpůrcích Dragoon Ride ani památky. Ale pak přece jen, krčili se u morového sloupu. Shromáždilo se jich jen tolik, že byste to spočítali na prstech jedné ruky. A prohlašovali o sobě, že jsou „na druhé straně“. Nezmohli se než na pár chabých výkřiků. Třeba na to, že jsou proti současné kyjevské vládě, zato podporují Putina.

Stála jsem vedle hodně starého pána, který mohl pamatovat osvobození Plzně Pattonovou armádou. V davu se mísili studenti, senioři i lidé středního věku. Různé sociální skupiny, různé názory a životní osudy. Jedno ale měli společné – přišli jasně vyjádřit svůj postoj. Postavili se na stranu svobody a demokracie.

10989963_1558023821124228_6589354713115119398_n

Když jsme společně s přáteli přišli k pomníku Díky Ameriko!, byl dav ještě větší. Lidé poklidně postávali a s jásotem uvítali americké vojáky. Hudba doprovázela položení věnců a nakonec orchestr zahrál hymnu. Napřed americkou a pak českou. Když kluci za mnou začali zpívat Kde domov můj, nějak se mi zarosily oči. Poprvé v životě při podobné příležitosti. A byla jsem hrdá na všechny ty lidi kolem sebe.

Jana Poncarová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *