Nejsem teenager. A jdu se nechat tetovat!

tattoo-1205680

Slyším bzučení tetovacího strojku a v žilách mi začíná zase o něco rychleji kolovat krev. Jsem ve svém živlu, čekám, kdy se jehla zaboří do mé kůže a já si zase moc dobře vzpomenu na to, jak to bolí! Sice nejsem žádná bláznivá puberťačka, která se rozhodla své tělo vyzdobit nějakým tím motýlkem nebo podobným kouskem, ale lásku k tetování prostě nezapřu.

Když si na sebe vezmu sako a kalhoty, nikdo nepozná, co za příběhy nosím vepsané do své kůže. Možná by mě na to mnozí ani netipovali, spíše by si řekli, že jsem normální žena ve středních letech. Když však sundám oblečení, vezmu si tričko, sukni nebo tílko, cítím na sobě zvědavé pohledy. Nejednou zazní i pochvala, ale spíše cítím pohledy plné předsudků. Jako bych slyšela, jak se dotyčným majitelkám (ano, především ženy mě soudí) zvědavých očí honí hlavou myšlenky: Jak bude vypadat, až bude stará? Určitě toho lituje, vypadá jako maškara. Chudáci děti se za ní určitě stydí. Zajímalo by mě, jestli má manžela. Ale kdo by si jí vzal? Jedině stejný pošuk, jako je ona…

Co tetování, až budu stará?

Jenže já jsem s tímhle smířená. Až budu stará, stejně na mě nebude hezký pohled, ať už jsem potetovaná sebevíc. Ano, možná se kůň, co mám na svém stehně, změní v odrbaného oslíka podobného, jako měl Don Quichote. Ale to je přirozený vývoj, tak jako ve všem. A děti? Zatím je nemám, ale tuším, že až se jednou ocitnou v pubertě a budou se chtít proti své povedené máti vyhranit (jako to dělají ostatně všichni puberťáci), myslím, že je to ochrání před neuváženým krokem, jako jsem kdysi udělala třeba já. Nenechají si na záda na věky zvěčnit obrázek znázorňující symbol biohazardu. Tajila jsem to před matkou roky, byla to tichá revolta, o které jsem věděla jen já sama! A k čemu mi to bylo? Dnes můžu říct, že k ničemu.

Nejčastěji se mě lidé ptají, proč… co mě vede k tomu nechat si hyzdit kůži, podstupovat dobrovolně bolest, která na některých částech těla není zrovna opominutelná. Odpověď je docela prostá, tak jako většina lidí, která tomuto koníčku propadne, to dělám pro svůj pocit, pro radost, pro sepětí s barvou, uměním a pocitem, že se konečně necítím nahá. Jako by tetování bylo odjakživa mou součástí, já ho jen dostávám na povrch.

Na mysl mi s přibývajícími roky přichází jedna naléhavá otázka: kdy je člověk už příliš starý na tetování? Myslím si, že stejně tak, jako se mění poměr mezi ženami a muži, kteří se nechají tetovat (počet žen roste), tak podobně je to i s věkem. Už to není je otázkou náctiletých, kteří neuváženě dávají svou kůži všanc, aby svým vrstevníkům ukázali, jak jsou cool. Tetování se stává otázkou umění, i starší ženy si nechávají tetování, které pojímají jako nádherný a věčný šperk. A tak už se vidím, jak za pár let opět budu vcházet do tetovacího salonu a budu si podávat dveře třeba zrovna s vámi. Protože nikdy není pozdě začít.

Autorkou článku je Markéta Veselá, foto: pixabay.com

Přidejte svůj komentář.