Babičko, už tě zase slyším, jak pláčeš. Sedíš na půdě. Voní tady seno a taky tvoje vlasy. Hladím tě po nich a beru tě za ruku. Necítíš mě. Já ještě nejsem a ty už nejsi.
Dole je studeno. Vlhko. Omítka opadává a drolí se. Běhají tam myši. Neměly by být spíš tady na půdě? Utíkáš sem, aby tě nikdo neviděl. Ruce bolavé od věder, kterými napájíš krávy. Vlasy zmačkané od šátku. Zástěru špinavou od včerejšího oběda. Nestihla sis ji vyměnit. Ty, která jsi nosívala tak parádní šaty.
Bojím se podívat se ti do očí. Nejsem odolná vůči bolesti. Skličuje mě. Ten smutek znám z tvé svatební fotografie. Babičko moje. Je moc troufalé, konejšit tě přes desetiletí tmy? Je hloupé myslet si, že tě zahřeje moje vzpomínka?
Když sedím tam dole, dopadá to na mě. Seděla jsem s mámou u kamen. Je ti podobná, ale já víc. Obě jsme měly ohnutá záda. Stejně jako ty. Říkala jsem si, jak je zvláštní, že v té vlhké místnosti se ženám ohýbají záda sama od sebe. A v tom cinkla lžička. Sama od sebe. Byla jsi to ty?
Už neplakej. Mám hodného muže. Těší tě to? Je troufalé myslet si, že tě utěší, že tvoje vnučka tu hloupou kletbu zlomila? Protože to ty jsi prožila bolest. Ale i mně tečou slzy.
Přesto dýchám. Rovnám si záda.
Autorkou článku je Jana Poncarová
