V době, kdy o dýně ještě nikdo moc nestál, vydala kuchařku právě o dýních. Byla jiná než ty, které se daly běžně sehnat v knihkupectví. To byl ale jen začátek. Lenka Požárová o sobě říká, že často vybočovala – nejdřív svojí výškou a pak tím, co dělala nebo nedělala. Povídaly jsme si o tom, co právě teď dělá v Norsku a že je těžké prošlapávat cestu jako první, ale stojí to za to.
Od léta jste v Norsku. Co vás do této země přivedlo? Pokračujete zde v cestování, vaření, ochutnávání a poznávání?
Asi bych měla říct, že mě sem přivedla náhoda, ale já na ně nevěřím. Prostě jsem se koncem dubna rozhodla, že je třeba v mém životě podniknout další změnu a dala jsem výpověď z nájmu bytu. Netušila jsem, kdy a kam, ale věděla jsem, že chci odjet. Podniknout cestu delší než na pár týdnů. Známá v Norsku pracovala a zrovna sháněli někoho šikovného do pozice servírky do rodinného hotýlku na břehu fjordu. Bylo to blízko jídla, bylo to v krásné zemi, tak jsem neváhala. Nebráním se zkusit novu práci, kterou jsem v životě předtím nedělala.
Sice mé představy dostaly v reálném světě dost na frak, ale chtěla jsem změnu, tak jsem musela přijmout změny ve všech ohledech. Třeba s bydlením jsem si nejdřív užila, takže jsem vodu do kuchyňského koutu a světlo na strop dostala po měsíci uhánění.
Vzala jsem to jako zkušenost a způsob, jakým můžu zemi víc poznat. Vzhledem k tomu, že jsem v Praze pracovala od rána do večera, je pro mě nové mít pracovní dobu a pak mít čas jen pro sebe. Jde tu vyčistit si hlavu. Měl to být začátek mého nomádství po světě, ale trochu jsem se tu zasekla a pobyt si (pro mnohé asi nepochopitelně) prodloužila.
Jaká je norská kuchyně? Jaké speciality vás oslovily?
Kdybych chtěla být jedovatá, asi utrousím, že nevím, jestli se vůbec dá mluvit o norské kuchyni. Není moc kreativní. I země s chudými ingrediencemi můžou mít chutnou kuchyni, ale tady lidem stačí málo a mám pocit, že jídlo je tu zakořeněné víc pro přežití než pro potěchu.
Teď s blížícími se Vánocemi přichází čas na uzená nebo sušená jehněčí žebra. Dalším typickým jídlem je kedlubnová kaše s vařeným skopovým, slaninou a velmi tuhou koulí připomínající knedlík a nezbytným buřtem. Chleba je většinou nasládlý (s přídavkem sladu nebo cukru) a sladký je i nejznámější norský sýr Brunost, který je vlastně z karamelizované syrovátky a je hnědý. Jí se tu i svařená zakysaná smetana zahuštěná moukou, což je kaše, kterou podávají buď k masu, nebo si ji sypou cukrem a mají z toho dezert. Ryb mají mraky, ale že by norská kuchyně vynikala v nápaditosti jejich přípravy, se říct bohužel nedá.
Kamenem úrazu pro mě bylo zjištění, že tu nevedou malé obchůdky a trhy a všechno se nakupuje v supermarketu. Takže v mé vesnici není žádný řezník, pekař ani rybárna, ale za to je tu moře supermarketů. A já byla zvyklá si vybírat kus masa u řezníka ne se přehrabovat v igelitových pytlíkách v lednici obchodu. Chybí mi tu bylinky, víc zeleniny. Teď jsem tu ulovila první dýni, což je asi po 3 až 4 měsících, kdy je k dostání u nás. Kolegové mě už navnadili, jaké vánoční lahůdky mě tu ještě čekají. Je to vařená skopová hlava, která se jí i s očima a pak kvašená ryba, ze které se každoročně několik lidí otráví.
Dnes se o vaření a jídle hodně píše. Vychází spousta kuchařek. Vy jste ale stála úplně na začátku tohoto trendu. Vaše první kuchařky vyšly před deseti lety. Jak na tuto dobu vzpomínáte a co se podle vás v českém kulinářském světě změnilo?
Změnilo se toho hrozně moc. Mé kuchařky vyšly v době, kdy se moc nehrálo na grafickou úpravu a přitažlivost. Fotky jídla buď nebyly vůbec, nebo byly spíš odstrašující. Já jsem se rozhodla udělat kuchařky, které budou praktické (proto speciální nezavírací vazba), krásné a zábavné (vyhrála jsem si i s názvy a příhodami v podobě tzv. Story). A jako první díl jsem vydávala kuchařku specializovanou na dýni. Připomínám v době, kdy dýně byla neoblíbená a dala se sehnat jen ve zdravých výživách. Neexistovaly farmářské trhy, žádné z mých oblíbených restaurací a kaváren, v televizi zrovna frčela Prima vařečka s obtloustlými moderátory.
Dneska je situace razantně jiná. Vaření je trendem. Každý se předhání v jiném grafickém pojetí kuchařek, které vydávají i blogeři. Myslím si, že postupně jak lidi cestovali, chtěli si takové věci dopřát i u nás a rozevíraly se hodně obzory. Jasně, spousta lidí nedá dopustit na knedlo vepřo zelo, ale naštěstí je spousta lidí, kteří chtějí zkoušet další věci.
Ke knihám receptů se brzy přidaly originální skleničky – připomenu třeba fenomenální dýňové máslo Mlslo. Jak vás to vlastně napadlo? Vyrábíte si skleničky stále sama? A kde je můžeme koupit?
No ono to tak brzo nebylo :-). Několik let jsem nejdřív psala a vydávala kuchařky, pak jsem se musela soudit o svá práva a různě mi starosti přerůstaly přes zdravou mez, tak jsem vydávání dalších dílů musela zastavit a léčila se cestováním. Pak jsem začala psát o svých cestách a nakonec vydala knihu Jak jsem proje(d)la svět a teprve potom přišly na řadu skleničky.
Snila jsem o vlastním bistru a mít stánek na trhu mi před pár lety přišlo jako možnost oťukat si trh bez značných nákladů. Začala jsem nabízet za pultem jednak mé skleničky s jedlými náplněmi, ale i pečené věci. Zase jsem dávala produktům hravé názvy, takže to bylo zmíněné Fenomenální dýňové máslo, které jsem později musela kvůli potravinářské inspekci přejmenovat na mlslo. Snové grepy s vanilkou a mandlemi, Hrozně hroznů s ořechy nebo Cudný chřestový krém s bílým pepřem.
Všechno jsem si dělala sama, protože se nedokážu oprostit od toho, že to bude dělat někdo jiný (byť podle mého receptu) a já to budu jen prodávat nebo to naopak budu jen vyrábět a někdo jiný bude prodávat a slyšet chválu. Potřebuju být na obou frontách, jako správný perfekcionista.
Jasně, pomáhaly mi v největších fičácích kamarádky. Ale vymyslela jsem si způsob přípravy, který je hodně náročný a nedovedla jsem si představit, že by někdo pečlivý, přemýšlivý chtěl dělat práci, kterou mé kamarádky někdy nazývaly, že je to práce pro trestance. Mluvím o ručním vyfiletování grepů a pomerančů nebo o vymačkávání jadýrek z mrňavých hroznů. Dvě hodiny to vydržíte, ale představte si dva dny, dva týdny, dva měsíce… Marmelády jsem dělala jako první bez přidání pektinu a vysvětlovala lidem rozdíl v chuti i ceně. Že pektin sice není zdraví závadný, ale rozhodně se tak marmelády dřív nepřipravovaly, že je to jen pro urychlení a já mám ráda tradice bez kompromisů.
S mým odjezdem do Norska jsem musela prodej skleniček zastavit. Vše stálo na mě, takže není, kdo by to v mé nepřítomnosti udělal.
Napsala jste vůbec první kulinárně-erotický román Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice. (Já ho četla jedním dechem.) A později také první kuchařku z románu. Vůbec jste celou řadu věcí dělala jako první. Měla jste to vždycky? A jak se vlastně ženě-průkopnici žije v Česku?
Těžko, protože neustále narážím. Slyšíte „takto se to nedělá“, „na to si ještě nikdo nestěžoval“, „o to zájem nebude“ a musíte pořád dokazovat, že všechno jde. Prošlapávat cestu jako první je dřina. Ale nemyslím si, že je rozdíl, pokud je člověk žena nebo muž.
Dodnes se usmívám třeba nad situací, kdy jsem v roce 2008 dostala významné zahraniční ocenění, které se nikdy předtím české knize kuchařce nepovedlo. Byla to cena Gourmand Cookbook Award a titul Nejlepší kuchařková série světa. Česká média neměla zájem o tom napsat. Raději tenkrát psali o klukovi, který v zahraničí vyhrál soutěž v masturbaci. Pak až jsem ukázala cestu ostatním vydavatelům, o tom psali hromadně, už to bylo v kurzu. Jeden člověk mi kdysi řekl, že mým prokletím je, že předbíhám dobu. Kdybych počkala s vydáváním kuchařek, mohla jsem to mít jednodušší, ale takový je asi osud průkopníků vždycky. Mně nebaví kopírovat, ráda něco nového tvořím. Přitom se nesnažím dělat věci jinak a odlišit se. Ráda objevuju a poznávám a asi je to s tím přirozeně spojené.
A jestli jsem to tak měla vždycky? Když si vzpomenu, jak jsem vyprávěla jako dítě pohádku O perníkové chaloupce po svým (kde baba Jeníčka upekla), tak asi měla 🙂
Připomenu, že jste opustila dobře placenou pozici (a „jistotu“ zaměstnání) a v době, kdy se většinou ženy usazují, jste se pustila na neznámou cestu. Začala jste vařit a psát kuchařky. Vzpomínáte, jak na to zareagovalo okolí? Co jste musela překonávat a co vám naopak pomáhalo?
Okolí kromě mého bývalého manžela bylo hodně nedůvěřivé. Rodiče nejdřív spráskli ruce, protože ve ztrátě zaměstnání viděli ztrátu jistoty. Až později začali být pyšní. Proto jsem nejdřív moc neventilovala, co chci dělat. Z uznávané profese daňové poradkyně se slovo kuchařka nevyslovuje moc dobře, zvlášť když má ta nová profese zažitou představu tlusté paní v umaštěné zástěře.
Zachránilo mě asi to, že jsem svému snu věřila. Jako blázen. Když mi distributor pokládal telefon, nevzdala jsem se a ještě něco řekla, co jeho záměr změnilo. Nebo když mě odmítl grafik pro zaneprázdněnost, volala jsem mu znovu, protože jsem byla přesvědčená, že je na to ten pravý a jediný. Takže mi asi pomohla i má zapálenost, která někdy mohla znít i jako urputnost J
Byly momenty, kdy jste si říkala, že jít běžnou, tradiční a vyšlapanou cestou by bylo snazší?
Jo, takové momenty byly. Hrozně jsem si přála být normální a dělat věci tak, jak je dělají ostatní, jenže mi to nejde. Tak jsem musela pochopit, že mé vlastnosti mě ženou do situací, které nejsou nejednoduché, ale vlastně je mám ráda, protože mi život koření.
Na vašich stránkách www.zapalena-kucharka.cz píšete, že jste se nikdy neupsala dobře placené reklamě ani chrlení tuctových kuchařek. Bylo těžké odmítnout „zajímavé“ nabídky?
Nebylo. Jsem tvrdohlavý beran, co nerad dělá kompromisy, takže jsem toho nikdy nelitovala. Když něco udělat nechci, má chuť do práce se nedá vyvážit penězi, i když to zní asi bláznivě.
Co nového právě teď chystáte?
Teď na to jdu opačně. Čekám, co mi naopak nachystá život. Jsem otevřená všemu.
Máte nějaký vzkaz pro ženy, které třeba právě nyní cítí, že už je jejich zaměstnání tíží, tlačí a pokukují po něčem svém?
Zkuste se zamyslet, co vás opravdu baví a naplňuje, u jaké činnosti zapomínáte na čas, co děláte vášnivě rády bez ohledu na to, co na to říká okolí. Je však dobré mít parťáka, který vás ve snech podpoří a nebude je zašlapávat. Určitě je dobré ověřit i situaci na trhu, jestli to už někdo dělá, jestli je po takovém produktu poptávka, jaká jsou rizika. Člověk si může nastavit i hranice (finanční, časové…), za které nepůjde. Musíte ale svému projektu věřit a být pro něj zapálené.
Za rozhovor děkuju Jana Poncarov, foto: archiv Lenky Požárové