Být jiná: Proč se výjimečnost nenosí?

Od dětství slýchám, že nejtěžší život mají ti, kteří jsou v něčem výrazně slabší než ostatní. Slabí lidé jsou prý šikanováni. Slabí lidé na sebe přitahují nechtěnou pozornost. Slabost se prostě netoleruje. Urážky a posměch musí snášet zejména ošklivější, hloupější nebo chudší jedinci. Napadlo vás někdy, že jsme se v tomhle všichni nesmírně spletli? Respektive že nenazýváme věci pravými jmény? Co kdybych vám řekla, že životy nám neztěžuje slabost, ba dokonce ani síla? Ne. Je to odlišnost. Vždycky. Nezáleží na tom, jestli jsme jiní v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Odlišnost je pro naše okolí děsivá v jakékoliv formě.




Sedíte ve třídě, na přednášce nebo na školení… To je vcelku jedno kde. Učitel nebo přednášející se obecenstva na něco zeptá. Všichni do jednoho znají odpověď. Vy to víte. Oni to ví. Nemusí jít o vědomostní otázku, třeba jste byli vyzváni jen k vyjádření názoru. Jednoslovně. Jednoduše. Ale nikdo nepromluví. Začíná to být trapné. Takže to nevydržíte a něco řeknete. To je ta chvíle, kdy se stáváte nežádoucí osobou, kdy jste na sebe nějakým způsobem upozornili. A v naší společnosti se to prostě nenosí… Měli jste někdy pocit, že všichni kolem nepěkně zírají? Ano, přesně tak, zírají. Ne se zájmem, ne s úsměvem. Prostě cítíte tu dávku opovržení. Dávku překvapení.

S dospělostí strach nemizí

Na základních školách nebývají děti osamělé, nebo dokonce šikanované proto, že mají špatné známky, takových je totiž mnoho. Bývají šikanované, protože promluvily, vyřkly něco rozumného, měly chuť odpovědět… Vybočily z řad ostatních děti. Vybočily lepšími výsledky. Trochu jiným názorem. Možná vybočily tím, že jsou příliš hubené nebo příliš tlusté. Možná mají silné brýle, tak silné brýle, jaké jejich spolužáci ještě neviděli. Možná jim rodiče nekoupili tablet nebo iphone. Možná si už teď raději čtou, možná se smějí vtipům, jaké jejich vrstevníci ještě nechápou. Možná jsou výrazně nehezké a možná jsou výrazně hezké. Děti kolem nich odlišnosti těžce přijímají, nevědí, jak se s nimi vypořádat, bojí se něčeho, co neznají… To jsou děti. Dávno jsem však přišla na to, že mnozí dospělí mají úplně stejný problém. Dospělí jsou vykolejení úplně stejně jako děti – ne-li více. Děsí je vše, co jim nepřipadá všední.

Jiná? Takže vlastně vulgární…

Tím nejprimitivnějším, ale zároveň nejjasnějším příkladem, na kterém lze pozorovat strach a šok z rozdílností, je oblečení. S trendem džínů, trička a tenisek nemám žádný problém a sama se tak někdy cítím dobře. Město je plné dívek a žen všech věkových kategorií, které nosí džíny, tričko a tenisky. Poslední dobou dámy občas mění džíny za průsvitné legíny připomínající spíše punčocháče. Ale někdy stačí malinká odlišnost, jaká by teoreticky neměla nikoho urážet, a přece ji okolí špatně snáší. Nedávno kolem mě prošla na ulici hezká dívka v zářivě žlutých kalhotách a lodičkách na nízkém podpatku. Lodičky místo tenisek. Žluté džíny místo klasických. Šok, že? Pohledy kolemjdoucích a jejich úšklebky mluvily za vše. Oblek nebyl sprostý nebo nepatřičný. Jen jiný.

Když přijde léto, dívky na sebe poslední dobou natahují extrémně vykrojené kraťasy bez ohledu na to, jestli jim padnou. Tak proč se v barevné minisukni, která odhaluje mnohem méně než všechny ty šortky a průsvitné legíny, cítím divně? Proč si mám v dívčích šatech s rozevlátou sukní připadat vulgárně? Obchody jsou plné letních šatů a barevného oblečení. Pak se mi najednou zdá, že ve své oranžové jarní bundičce stejně nějak nezapadám. Přitom jen nechci být šedočerná.

Úsměv nic nestojí

Zakopaný pes není v tom, co visí v buticích a je považováno za moderní. Problém spočívá v zavedených trendech, které se dají jen těžko změnit. Teď nemluvím o oblečení, mluvím obecně. Chtěla bych vědět, jestli je divné chodit běhat. Protože když běhám v parku, přijde mi, jakoby ani pro tohle neexistovalo pochopení. Proboha, umí se tady někdo vůbec usmát? Dělám něco tak strašně zvláštního? Přitom chápavé kývnutí a letmý úsměv slečny, která mě jednou míjela, si pamatuji dodnes jakožto velmi příjemnou změnu.

Výstřednost je krásná

Vzdávám úctu všem, kteří přijali vlastní odlišnost a dokázali ji proměnit ve výjimečnost. Vzdávám úctu lidem, kteří přeruší nekonečné mlčení a vyjádří svůj názor. Vzdávám úctu dívkám, které se nebojí vypadat výstředně, co se týče účesu nebo oblečení. Těm, které se třeba rozhodli cestovat, přestože je čas se vdát a mít děti. Těm, které se zastanou kamaráda nebo vrátí zkažené jídlo v restauraci, protože za zkažené jídlo prostě platit nechtějí. K tomu, abyste ukázali světu jakoukoliv zanedbatelnou maličkost, jaká vás separuje od zaběhnutých tradic, potřebujete pořádnou dávku odvahy. Ať už jde o cokoliv.

V životě jsem si nejlépe popovídala s lidmi, kteří mě zaujali právě svými výstřednostmi. S takovými se mi dobře spolupracuje a komunikuje. Takoví v mém životě zůstali nejdéle. Můžu se kolem sebe rozhlížet, jak chci, mám pocit, že výjimeční lidé tady pro mě zůstali. Ano, jsou výjimeční. Ne odlišní. Ne jiní. Prostě tomu říkejme výjimečnost.

Autorkou článku je Helena Žáková, foto: pixabay.com

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *