Žijeme rychlou a nekompromisní dobu. V mnoha směrech. Dobu často velmi egoisticky nekompromisní. Sami za sebe a všichni za všechny. Přiznejme si to. Jen světlé výjimky potvrzují pravidlo. Odnáší to, bohužel, ty nejzákladnější mezilidské vztahy, které prožíváme. Jsou často bezohledné, lhostejné, chladné, a taky nestálé, lehkovážné. Frustrující.
Pociťujeme to obvykle nějak všichni. Kdo zarputile tvrdí, že ne, z nějakého neznámého důvodu to jen namlouvá sobě i druhým. Nebo dobře nevnímá a nevidí , anebo vidět a vnímat ani nechce.
Poprvé, asi ve svých deseti letech, mě překvapila naše dcera, po společném shlédnutí filmu z minulosti nepříliš vzdálené, svou bezprostřední reakcí:
„Tenkrát byli lidi na sebe hodnější …“
Čekala bych spíše komentář k absenci technických vymožeností, které nám v naší moderní současnosti tak často vládnou. Přesněji – ovládají nás.
Očekávala bych, že malá holka zaznamená spíše ze svého pohledu zásadní negativa, se kterými by si svůj život nedovedla , a ani nechtěla, představit.
Nestalo se to.
K mému překvapení . A taky k mé velké radosti. Z toho, že dokázala s přehledem oddělit zrno od plev. Jednoduše pojmenovat to, čeho se mnozí starší evidentně bojí jen dotknout. Pojmenovala výstižně skutečnost, ke které jsme dospěli společně. A tedy všichni.
Jen pár měsíců poté ovládla, a stále ještě ovládá, naši rodinu puberta. Kde se vzala, tu se vzala, jednoho dne se u nás zabydlela a začala o sobě dávat vědět. Čím dál tím častěji . A taky čím dál tím razantněji, intenzivněji, co vám budu povídat. Možná, že už to taky znáte.
Co si o nás myslí naše děti?
Mnohé z nás máme děti ve věku, kdy se vymezují . Vůči nám, rodičům, a tím samozřejmě současně i vůči okolnímu světu vůbec.
Víte, co si o něm a o nás v něm myslí?
Udělejte si čas a poslechněte si někdy texty písniček, překvapivě českých (!) písniček, které si s oblibou, a pořád dokola, pouštějí do svých nepostradatelných sluchátek. Těch písniček, s jejichž obsahem se evidentně ztotožňují.
Jedna za všechny?
Tak třeba : Dave a sony – Už se neptej .
Když jsem ji slyšela poprvé, chtělo se mi brečet.
Připravte se na překvapení
Udělejte si čas a opravdu se zkuste do textu písně pozorně zaposlouchat. Stojí to za to. Uvidíte, jak vás vaše dítě překvapí.
Bude to na jednu stranu moc milé překvapení, to jistě. Ale bude mít taky jednu chybu. Asi nebudete moc pyšné na to, jaký svět, viděno nezastřenýma očima dnešních teenagerů, se chystáme společně svým dětem přenechat. Se vším, co k němu patří, a hlavně pak tedy s aktuální podobou mezilidských vztahů na místě prvním.
Marná sláva, je to „dobře odvedená“ společná práce nás všech. Bez výjmky.
Ještě je ale , myslím si, čas na nápravu. Nebo alespoň na první krůčky a kroky k ní. Musíme ovšem směrem k nápravě, stejným směrem, vykročit všichni. A hlavně – musíme chtít.
Já osobně se často za náš současný, poněkud laxně nevstřícný a vztahově nevyzpytatelný společenský guláš, který nelze nevnímat, stydím. Docela dost, to mi tedy věřte. A co vy?
Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto: pixabay.com
