Křehká letní okouzlení

Slyšela jsem to tisíckrát. Dávno tomu, co jsem si na to přišla sama. Žádný zamilovaný film ani kniha přece není o vztazích, o řešení společných víkendů, o tom, co se bude v neděli vařit k obědu, o nudě a kompromisech. Kdepak, takové příběhy bývají přece většinou o flirtování a jiskření, o cestě k prvním polibkům, dotekům… Prostě o tom nejhezčím. Proč? Protože je to zajímavá část. Část, na kterou smutně vzpomínáte, jakmile se přestává dařit.




A co když prostě zrovna nehledáte vztah? Co když tohle všechno víte a na tu fázi, kdy se lidé začínají nudit, nechcete ani pomyslet? A přesto se mi označení „flirt“ prostě nelíbí. Tím, že zrovna nemáte chuť uvažovat o vztahu, přece ještě neříkáte, že jste splachovací. Že bez vztahu nemůžete cítit něco víc

Je to tak divné užívat si ty nejpěknější začátky, obzvlášť jestliže příležitosti jsou? Přijde okamžik, kdy si nemyslíte nic. Ten druhý očekává, že si prostě musíte něco myslet, ale vy si vážně nemyslíte nic, prostě se chováte tak, jak se vám chovat chce. Jednáte bezstarostně a instinktivně, možná vás nakonec překvapí i pouhý polibek. Líbí se vám jiskření, které tam třeba je a třeba ani není, chcete málo, víc nebo taky nic.  Jenomže…

Vždycky přichází nějaké „jenomže“. Háček. Zádrhel. Něco, co se vám příčí a přes co se nedokážete přenést. Takové letní okouzlení by mělo být bezstarostné, ne? Mělo by prostě přijít. Zklamání v delších vztazích zažíváme pořád a jsme na ně svým způsobem připraveni. Nějak tušíme, že to nebude věčně tak roztomilé. Ale co když už ani v letním okouzlení není možné najít tu jedinečnou čistotu? Co když jsme donuceni si zase něco myslet?

Chcete mezi těmi kluky a chlapy, kteří vás za ta léta už tolikrát naštvali, rozesmutnili a zklamali, najít alespoň malou skulinku, jakou se dá od nich celkem snadno utéct pryč na nějaké lepší místo. Vrcholem toho všeho je vám ještě připomenuto, že lidé jsou vlastně nevěrní a prohnilí. Jako kdybyste to sami nevěděli, jako kdyby byl hřích na to na setinu vteřiny zapomenout… Máte pocit, že už jste slyšeli všechno, ale objeví se zase další nadstavba. Ve chvíli, kdy o to vůbec nestojíte, od další osoby, od které byste to opět nečekali.

Už jsem to párkrát zažila. Naprosto paradoxně se člověk zkrátka cítí jako dítě. Myslím, že je to správné. Vždycky když jsem zavřela oči a padala, začala jsem mít pocit, že se ze mě stává dítě. Je smutné muset si dávat pozor a o ten pocit přicházet, ale snad ještě smutnější je znovu narazit na beton. Nečekali jste nic. Nic. Nemysleli jste. A přesto vás další příběh nevýslovně zklamal.

Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit exceeded. Please complete the captcha once again.