Lavička za nepropustným sklem

Okna učeben na mé střední škole směřovala do atria. V takových třídách byla zima a tma. Jak šťastní jsme byli, když se nám ve třetím ročníku dostalo té jedinečné výsady přesunout se do jedné z mála tříd v čele budovy. Odtud byla najednou vidět tramvajová zastávka, malý parčík a hlavně lavička pod našimi okny. Bylo to zajímavé místo. Lidé, kteří se tam scházeli, měli pocit, že je za stromy bokem od všeho ruchu nikdo nevidí.




Vzpomínáte, jak jste během nekonečných hodin na střední nebo základní škole nevěděli, kam s očima? Já jsem také nedokázala udržet pozornost. A když už jsme si s kamarádkou stačily všechno říct a počmárat okraje veškerých sešitů, začaly jsme se dívat z okna… Sledovaly jsme stále stejné hloučky scházející se u lavičky pod okny. Často se tam zašívali záškoláci. A nejen ti z mé střední školy. Někteří přišli ve skupince. Smáli se na celé kolo a kouřili. Jiní byli sami. Občas se objevila parta veselých kluků. Ti si nás tu a tam všimli. Mávali nám do okna a my se usmívaly. Psaly jsme jim na čtvrtky vzkazy, které zvenku nebylo možné přečíst. O to víc nám to připadalo legrační.

Pamatuji si také okamžik, kdy jsem na lavičce poprvé viděla jeden ze zamilovaných párů. Mladí lidé si na „utajeném“ místě dávali randíčka velice často, ale nejvíce mi v mysli utkvěla ta úplně první dvojice. Probírali jsme zrovna Fráňu Šrámka a jeho Stříbrný vítr. Já sama jsem prožívala velkou lásku a ani té dívce nemohlo být více než sedmnáct. Pak se tam o pár měsíců déle vrátila bez kluka. Byla smutná stejně jako já. Přemýšlela jsem tehdy, jestli se také zklamala v lásce.

O velké přestávce nás bavila paní, která tudy pravidelně procházela se dvěma taškami nákupu ze supermarketu. Vždycky se kolem sebe rozhlížela, aby se ujistila, že je sama. No… nebyla tak docela sama. Ve třídě jsme se pokaždé ošklíbali nad tou samou scénkou, jaká se opakovala týden co týden. Stejnou rukou, kterou si před usazením oprášila špinavou lavičku, začala vyjídat jogurt z kelímku. Se spolužáky jsme se vzájemně svolávali, abychom představení nepromeškali. Jindy se pod okny objevovala dáma se zářivě fialovými, natupírovanými vlasy. Jako naschvál vždycky při testech z matematiky, kdy nás všeobecné veselí rušilo od počítání.

Když jsem u lavičky pod okny začala během odpolední vídat poměrně mladou ženu na vozíku, už mi moc do smíchu nebylo. Vozil ji vysoký muž, možná manžel nebo bratr… Mlčeli. Nepovídali si. Žena někdy plakala a on ji celou dobu utěšoval. Přála jsem si, abych mohla něco udělat, ale nešlo to. I té mladé sedmnáctileté dívce jsem chtěla říct, aby se netrápila kvůli klukovi, protože přijde někdo jiný. Jakmile jsem natáhla ruku, narazila jsem na sklo. Došlo mi, kolikrát v životě člověk sleduje, hodnotí, přemýšlí a přitom je bezmocný. Narazí na sklo, které ho nepustí dál. Nechápe rozhodnutí někoho jiného, nechápe, proč to udělal, proč to musí být zrovna takhle.

Prostřednictvím lavičky pod okny naší třídy jsem byla během dvou let svědkem příběhů mnoha lidí, které jsem nikdy nepoznala. A když jsem nedávno procházela kolem své střední školy, lavička byla pryč… Jakoby odešla se mnou a se všemi těmi lidmi.

Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit exceeded. Please complete the captcha once again.