Pátý gumy (a život po čtyřicítce)

19143891_10154723457380922_8238771977543973857_o

Jaký to je, když je vám čtyřicet, jedete pátý gumy a máte to tak trochu jinak? 




„Všechno nejlepší, hodně štěstí a hlavně to zdraví. Ty už teď vlastně jedeš pátý gumy co?“

„Jak pátý gumy?“

„No to se tak říká…když je ti dvacet, jedeš třetí gumy a tak…“

„Aha. Tak to teda jedu pátý gumy. Jsem tady skoro půl století. To je vlastně skvělý, vůbec se toho dožít, že jo. Někdo třeba umře ve dvaceti, viď. Ty už tedy jedeš osmý? Ty jo, slušný.“

„Hele brzdi, jo.“

„Proč, vypadáš skvěle.“

Jedu pátý gumy. Nemam manžela, ani děti. Mam to trochu jinak. Nikdo mi to naštěstí nevyčítá. Možná se zdám někomu divná. Určitě se zdám někomu divná. Je mi to jedno. Když si mladej, není ti to jedno. Když jedeš pátý gumy, je ti to jedno.

Když jedeš pátý gumy, jsi mnohem vděčnější za spoustu věcí. Jsi vděčnej za to, že máš s kým probrat svoje velký i malý starosti. Za to, že tvůj pes, se fakt poved’ a na zavolání přiběhne, i když honí zajíce. Za to, že máš práci a že si můžeš koupit  dobrý jídlo. Za to, že každej západ slunce je tak nadpozemsky nádhernej. Za to, že tě nic nebolí. Občas srdce. Taky jsi ale vděčnej za to, že to srdce se umí pořád silně rozbušit. Ve finále i za to, že ustaneš, když tě to srdce děsně bolí. Nádech. Výdech. A znovu. Pořádně. Taky sklenice vody. Nebo radši vína? Dobře, tak ginu s tonikem a vokurkou.  Jsi trochu nad věcí. Ne nějak moc, ale pracuješ s tim. I za to si vděčnej.

Dělam párty. Poprvé na zahradě ve vnitrobloku. Zvu ty nejbližší. Ne ty, co znám nejdýl. S těma to příchodem dětí a manželů trochu ochladlo. Neni čas. Vzdálili jsme se. Víme o sobě, občas se vidíme a svěříme, ale je to jiný. Logicky. Nevadí to. Tak to je. Křížovka u babi. Je mi asi deset. Nejlepší přítel na tři? Loreta.

Jo ta párty vlastně? Ta se povedla. Připravila jsem dobrý jídlo a pití, dostala jsem dort. Dvě velký běžecký boty. Vážně vtipnej a chutnej dort. Někdo se nad tim zamyslel. To se cení. Všichni si sedli, povídali si. Největší držáci pokračovali do pozdních hodin. Seděli jsme na zahradě. Teplá přívětivá noc. Probouzim se sama s velkou kocovinou. Taky s dobrym pocitem, že večírek se poved. Je mi ale trochu smutno. Můžu si se svým dnem naložit, jak chci, ale taky chci někoho obejmout. Sdílet s ním svojí kocovinu a ten božskej západ slunce nad chalupou, kterej zákonitě večer přijde.

Odpoledne balím sebe a svýho psa. Jedeme na chalupu. Jedu bez jídla pro sebe, s jídlem pro svýho psa. Najím se v místní hospodě. Nerada jím úplně sama. V rádiu hrajou naprosto dokonalej song. Tancuju v sedě při jízdě. Jsem v euforii. Nejen z kocoviny. Vždycky jsem byla euforická. Vlastně je všechno, jak má bejt. Užívám si to. Vemu to jinou trasou než obvykle. No ty jo, tady je to krásný. Z křoví vyběhne docela velká zrzavá liška. Kytky kvetou snad všema barvama. Nebe je blankytně modrý. Objetí bude. Mrknu se na Tinder, až dojedu.

Autorkou článku je Eva Maříková. Foto: autorka

 

komentářů: 1

  1. Tahle holka mne baví. Škoda, že nejsem tak silná jako vona a hlavně škoda, že si na ni neumím najít čas dokud ho má ona na mě 😉 škoda, je dobrýho člověka a to Eva rozhodně je. Úžasně napsaný, úplně to vidím 😄

    Reply

Přidejte svůj komentář.