(Povídka) Vagony sviští potemnělým tunelem. Lidé v nich sedí nebo se přidržují madel. Nemluví spolu. Jen se pozorují a vnímají jeden druhého. A tak se odvíjí příběhy, o kterých nikdy nikdo nemluví.
Máma si mě posadila na klín a odhrnula mi zpocené vlásky z čela. Svírám v ruce kus plastové trubky. Líbila se mi, protože je modrá. Vybrala jsem si ji na dnešní cestu metrem z krabice, kde sedí taky medvěd a panenka, která nemá ruku. Chudinka, asi moc zlobila tatínka. Pojedeme ještě dlouho, to už vím. Musíme nakoupit, aby měl tatínek, až se probudí, čerstvé pečivo. Včera se vrátil pozdě. Už jsem spala. Máma byla v noci vedle mě a zpívala mi. Když jsem se ráno probudila, ležela jsem na posteli sama, tak jsem plakala. Nejsem ráda sama. Buším patičkou do koženkové sedačky v metru. Nemám boty. Máma mi na nohy natáhla jen ponožky. Špatně se mi dýchá, je tady moc velké horko. Ale vím, že to musím vydržet. Plácám mámu do obličeje a chci, aby mi zpívala. Jenže ona ani neotevře pusu. Tak upustím trubku na zem. Sebere ji a vloží mi ji zpátky do rukou. Přikládám jí hračku k obličeji a dívám se, jak se jí divně krabatí. Směju se. Máma jen vzdychá. Dotýkám se prsty jejích vlasů, které si smotala do uzlu. Na chvíli se přitulím. Chtěla bych už vystupovat a kňourám. Máma nic neříká. Dotýkám se její dlouhé černé semišové sukně. Dveře metra se rozevřou a zase zavřou. Nevím, na které jsme stanici. Zase kňourám a máma mi říká, že musím vydržet. Vedle nás se posadí paní. Připomíná mi babičku, jen má světlou pleť a upravené vlasy. Mrká na mě. Schoulím se k mámě do náručí, ale zase se na ni otočím. Jsem zvědavá, jestli se bude pořád usmívat. Chtěla bych si s ní hrát, když je máma unavená. Praštím svou modrou trubičkou na zem. Paní mi ji podá a usmívá se. Líbí se mi to. Mrštím s ní znovu. Skoro se trefím do jejích nohou. Má hezké červené sandály. Sebere moji hračku a – ta najednou zmizí. Ne, dej mi ji. Ještě neumím říct ta správná slova, tak jen kňourám. Paní spojí ruce k sobě a ukazuje mi, jak poprosit. Zkouším to, protože takhle si se mnou doma máma nehraje. Už zase držím svoji modrou trubku. A paní vystupuje. Naposledy na mě mrkne a potom zmizí. My s mámou jedeme dál.
Je hrozné vedro a já musím to dítě táhnout s sebou. Unaveně se opírám o sedadlo a pozoruju svoji holku, jak s nadšením svírá kus modré trubky. Chce se mi spát. Včera se vrátil pozdě. Dýchal na mě pivo a sápal se pod peřinu. Zaprosila jsem, ať mě nechá, že jsem malou dlouho uspávala. Chtěla pořád zpívat písničku o medvědech. Neslyšel mě. Jen potřeboval uspokojit svoji touhu. Už se mě neptá, po čem toužím já. Myslí si, že mně stačí, když mám ji. Plácá mě do tváří a chce si hrát. Odtahuju její malé teplé ruce od obličeje a přivírám víčka. Snad neusnu. Ne, to dítě mě nenechá. Naproti sedí mladá žena s dlouhými vlasy, drží se za ruku s mužem, který ji občas pohladí po stehně. Usmívají se na sebe. Potom si nás všimne. Má jasné zelené oči. Dítě zrovna upustí trubku na zem. Musím se sehnout a zvednout ji. Ta žena naproti se nenamáhá. Prohlížím si její hezké džíny a světlé hedvábné tričko. Nejvíc se mi líbí její bílé tenisky. Podívám se mimoděk na své nohy ve starých sandálech. Zastydím se za odřený lak na špinavých prstech. Měla bych se pořádně vydrhnout. Posledně mi vyčítal to velké množství vody, které spotřebujeme. Šetřím, ale stejně je to málo. Vlezu si do vody vždycky po malé. Koupu ji už jen jednou týdně. Dítě se dotýká mé sukně a hladí ji. Vůbec se mi nelíbí, ale nemám nic lepšího na sebe. Přinesl mi ji před pár dny od kontejneru, že si s ní mám vystačit. Postěžovala jsem si totiž, že bych potřebovala novou. Zahalím se do opraného svetru. Je sice vedro, ale chci se schovat před světem. Vagon se zaplňuje. Přisedne si k nám postarší žena se světlými vlasy. Prohlíží si malou a mrká na ni. Chvilku mám od ní klid. Přivírají se mi víčka. Spala bych.
Proplétám prsty mezi prsty svého muže. Jsem šťastná, že dneska nic nemusím. Půjdeme se projít do parku a potom si zajdeme na výborné těstoviny do malé italské restaurace. Až se nám bude chtít, projdeme se po obchodech a možná si něco koupím. Prohlížím si černou semišovou sukni ženy, která na klíně svírá dítě. Je odporná. Nemohla bych si na sebe navléknout něco tak nevkusného. Sjedu níž a oči mi spadnou na její chodidla. Kdy se naposledy myla, proboha? Ještě, že sedíme o kus dál. Určitě smrdí. Přisedne si vedle nich starší žena. Za brýlemi pozoruju laskavé oči. Usměje se na dítě, které v mžiku mrští modrou trubkou o zem. Proč mu jako hračku dávají trubku z rozvodů? Matka neříká nic. Žena se s laskavým pohledem zadívá na dítě a hraje si s ním. Být to mé dítě, už bych ho okřikla. Trubka letí na zem podruhé. Měla by mu dát na zadek. Přitom jenom sedí zabořená v sedačce a tváří se utrápeně a unaveně. Proč to dítě teda měla?
Dneska je vedro a v metru je ještě víc dusno. Musím si sednout. Spadnu na sedačku vedle mladé ženy, která na klíně chová holčičku. Až potom si všimnu, jak jsou obě dvě zanedbané. Usměju se na dítě, které baculatýma ručičkama obejme mámu. Taky bych se nejraději zavrtala někomu do náruče a pořádně si odpočinula. Pořád se tahám jen s nákupy. Holčička se na mě znovu podívá a upustí trubku, kterou svírá v baculaté ručičce. Matka se nehýbá. Podám dítěti jeho podivnou hračku. Vzápětí letí na zem znovu. Aha, chce si se mnou hrát. Schovám trubku za záda a ukazuju holčičce, jak má poprosit a poděkovat. Její matka přivírá víčka. Asi je unavená. Taky jsem, ale vždycky jsem v sobě našla sílu, abych děti vychovávala. Kam to s nimi dospěje, když už jim ani jejich vlastní matky neříkají, co se sluší a patří. Dítě začíná kňourat a matka jen vzdychá. Musím vystupovat.
Mámu necháváme doma. Jdeme s tátou vydělávat. Prý mu pomáhám. Už jsem asi velká holka. Vezme nosítko a připne si mě na hrudník. Jsem šťastná, protože jinak mě neobjímá. Jsem ráda, že slyším jeho srdce. Uklidňuje mě to. Zase jdeme do podchodu, kde jsou cítit čůránky a pivo. Táta napřed vypije plechovku. Taky mám žízeň, jenže máma nám nedala žádnou vodu do lahvičky, jak to vídám u jiných dětí. Prý se s tím táta nemůže tahat. Kňourám, ale táta mě napomene. Je mi moc velké horko, přivřu oči a chůze mě ukolébává. Tuším, že zase vstupujeme do vagonu, budeme chvíli jezdit v metru sem a tam. Táta bude lidem ukazovat popsaný papír a očima je prosit. Občas někdo z nich hodí minci do plastového pohárku. Potom si táta zase koupí pivo a půjdeme domů. Bude mi už kručet v žaludku. Máma mi namaže chleba s marmeládou a položí mě k sobě do postele. Snad mi zazpívá. To bych si moc přála.
Vagony metra pohltla tma, sluneční brýle si nesundávám. V očích mi visí slzy. Když jsme spěchali po schodech dolů, koutkem oka jsem zahlédla asi dvacetiletého kluka. Seděl na spacáku, velký bágl vedle sebe. Ušpiněný obličej, ze kterého se smutné oči dívaly před sebe. Tulil se ke svému prošedivělému psu a hladil ho něžně pod bradou. Tolik lásky a blízkosti v jednom okamžiku. Lovila jsem v kabelce drobné, ale manžel spěchal přede mnou. Utíkala jsem za ním. Dveře metra o sebe třísknou. Není to zase ta malá holka? Šťouchnu do muže. Je to ona. Poznávám ta rozdrbaná nosítka, ze kterých visí malé útlé nožičky jen v ušpiněných ponožkách. Dítě se opírá o hrudník silnému plešatému muži a spí. Zastaví se před námi a strčí nám před nos popsaný papír. Nechci ho číst. Muž ho posílá pryč. Prohlížím si tašku s novými tílky a tričky. Muž se otočí a výhled na dítě mi zavřou jeho široká záda. Papír ukazuje klukovi s chmýřím pod nosem. Dívám se na něho. Všimne si mého pohledu a v mužově natažené ruce se zaleskne drobná mince. Zastydím se.
Ta holka, co svírá plné nákupní tašky a doprovází ji hezký muž v nažehleném tričku, určitě nemá hluboko do kapsy. Ale tomu muži s batoletem nic nedala. Nechtěl bych být necitlivý jako ona. Naproti mně sedí máma. Táhne s sebou dětský kočárek, který našla u popelnic. Je naložený kbelíky a smetáky. Moje máma uklízí, i když u nás doma vystudovala vysokou školu. Je učitelka. Jenže neumí jazyk. Mám prázdniny, tak jí pomáhám. Máma má unavené oči, ale usmívá se na mě. Chtěl bych ji pohladit, protože vím, že jsme odešli kvůli mně. Abych mohl jít na školu. Vím, že se o mámu postarám, protože vystuduju a budu vydělávat peníze. Nikdy si ale nevezmu takovou holku, jako je ta naproti mně. I když je docela hezká. Má jemné rty a jasné zelené oči. Líbí se mi.
Jsem hrdá na svého syna. Vyrůstá z něho krásný chlap. Za chvíli už se začne holit. Nakloní se ke mně a usměje se. Má dobré srdce. Tomu chlapovi s děckem na hrudníku dal peníze, které si sám vydělal. Pomáhá mi. Přistěhovali jsme se do toho velkého betonového města teprve před půl rokem. Zatím neumím jazyk, tak uklízím. Učí se dobře. Věřím, že bude mít šťastnou budoucnost. Dneska jsem dostala od ředitele čokoládu. Mrknu na syna a podám mu kousek. Oči mu svítí. Je to přece jen ještě dítě. Jsem vděčná, že ho mám.
To dítě je pořád těžší. Za chvíli už ho nebudu moct tahat na hrudníku ani na zádech. Bude se mnou chodit pěšky. Asi bych ji měl příště obléknout otrhanější kalhoty. Nechápu, proč mi ji dává takhle vystrojenou, když ví, co na lidi funguje. Dobře, ale něco jsme vydělali. Asi pomohlo, že malá usnula a vypadala vyčerpaně. Vypiju si pivo z plechovky a odnesu ji domů. Potom si zajdu na pořádně vychlazené do baru. Chlapi už tam budou. A snad se přihrne i ta prsatá tmavovláska. Ať si doma s holkou poradí sama. Poslední dobou s ní nic není. Jen spí. A když to na mě přijde, musím ji budit, je potom vláčná a bez šťávy. Mačkám plechovku a házím ji na zem. Malá začíná kňourat, že má hlad. Nejvyšší čas jít. Dnešek nakonec nebyl tak špatnej.
Autorkou je Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com
