Chlapi jako utržený ze řetězu

train-1807911_960_720

Hvízdají, pokřikují, poplácávají po zadku. Když jste hezká, nemusíte nosit ani přehnaně krátký šaty nebo červenou rtěnku, abyste se občas zastyděla. Za chlapi, kteří se utrhli ze řetězu. Takhle se to stalo před pár dny nám.




Mám kamarádku. Je krásná. Je mladá. Je štíhlá. Když jde po ulici, září. Chlapi se za ní otáčí a ona to kolikrát nevidí, protože přemýšlí nebo si povídá s jinou kamarádkou. Třeba se mnou. V Brně.

Proti nám jdou oni. Muži, co kráčí sami, se usmívají. Muži spojení do party, pokřikují.

Sedíme v hospodě. Před námi jsou orosené půllitry s pivem. Na lístek si servírka, která nám říká princezny, tužkou načmárala: guláš, kachna, plněný knedlíky. Tak úplné princezny teda nejsme.

Ona: „Představ si, co se mi cestou stalo. Šla jsem po náměstí a proti mně chlapi. Volají na mě: téhle dáme devět z deseti. Když se usměje, tak i dvanáct z deseti.“

Smějeme se.

Tyhle vtípky tě pobaví. A nakonec i potěší. Líbit se je fajn, pokud to nepřesáhne mez. Jenže tentokrát to tihle pánové vážně přepískli.

Dopijeme pivo. Dojíme jídlo a jdeme do Baru, který neexistuje. Na námořnický rum.

Nic víc se ten večer neděje.

Druhý den dovlečeme kufry na nádraží. Vlak má zpoždění dvacet minut. S limonádou v opálených rukách sedíme na kufrech a laškujeme se zaběhnutým štěňátkem, které si za chvíli zavolá majitelka.

K nástupišti se protáhne hlouček rozjívených chlapů mezi třicítkou a čtyřicítkou. Usrkávám třešňovou limonádu. Jeden z nich se otáčí a ukazuje na moji kamarádku: „Hele, to je ona! Tak jí dáme cenu, protože to vyhrála.“

Dovtípíme se, že vyhrála asi jakousi imaginární soutěž o nejhezčí holku, kterou včera potkali.

Nestojíme o ně, ale když kolem nich vykročíme k přijíždějícímu vlaku, ukazují na nás. „Mě se líbí tahle. Já si vybral tuhle.“

Utíkáme k jídelnímu vozu, protože chceme pít kávu, psát a číst si, dívat se z okna a povídat si. Vracíme se po víkendu, který jsme prosmály a jsme unavené.

Rozesadí se kolem. Je jich deset, možná dvanáct a pokukujou k našemu stolku. Přibližují se a naklání se k nám. Občas něco prohodí: „To je asi osud.“ Nebo: „Máme na sebe štěstí a s tím musíme něco udělat.“

Nemůžeme psát, tak usrkáváme kafe a povídáme si.

Asi v půlce cesty jeden z nich přichází a naklání se ke kamarádce, natahuje se k ní, tiskne jí oběma rukama tváře a špulí rty.

Jako vážně?

Zezadu slyšíme něco o sázce. Kamarádka ho odstrkuje a já chci křičet, ale jenom se prudce nadechnu. Trvá to dvě tři vteřiny a potom se ten hrdina, co před chvíli možná posílal smsku manželce, vrací ke svému stolku.

Na prsteníčcích mají lesklé kroužky. Sem tam jim prosvitne prošedivělý vlas.

Postupně umlkají, jak přijíždíme k Praze. Jednomu z nich telefonuje žena. „Jo. Přijíždíme. Sednu na metro a na Proseku budu tak za dvacet třicet minut.“

Vlak se skřípěním zabrzdí. Plné huby keců zmlknou. Ani se nerozloučí.

Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: pixabay.com

Přidejte svůj komentář.