Ne, nechci se zabývat souvislostí mezi make-upem a rudými prapory se srpem a kladivem – i když by to bylo jistě zajímavé téma na esej, a i když se v mém skromném příspěvku hranic osobní svobody, která neodmyslitelně souzní se svobodou celé společnosti, dotknu. Červená vlaječka (v angličtině red flag) z mého nadpisu označuje drobný varovný signál v chování jedince, který poukazuje na to, že daná osoba má problém.
Soustava nití, knoflíků, háčků a korálků
Jsem sběratelkou a obchodnicí s dobovým oblečením. Móda mě fascinuje. Nemám ji ráda. Móda je nálada, trend, ideál určitého časového úseku dějin, který si oblékáme. Halíme si tělo obrazem jiného těla, takového, který je v kurzu. Naše vnější identita se socializuje, ukazuje nás ve světle, ve kterém nás chce vidět společnost (následujeme-li trendy), nebo ve světle, ve kterém chceme, aby nás společnost viděla (jsme-li zdatnými manipulátory-stylisty).
Právě proto je dobré módu sledovat – nic není tak výmluvné z hlediska analýzy historie i současnosti. Když v rukou držíte kousky oděvů z dob (ne)dávno minulých, zjistíte, jak je vše relativní – pojmy jako ideál, ženskost a mužnost, všechno je vykonstruováno tak, aby člověk zapadl tam, kam je právě potřeba. Takzvaná mainstreamová móda není nikdy svobodná. Má své počátky v radikalismu malých skupin intelektuálů a/nebo buřičů, který mohl být svým způsobem osvobozující, ale mašinérie výroby z něj učinila produkt, který musí být stravitelný pro všechny.
Tak se z rovné androgynní siluety dvacátých let vzpouzející se korzetům a pasivitě stal trend diet a odsuzování křivek, ze vzpurného odhalení nohou v letech šedesátých zase kult „sexy“ ženy vystavované ke konzumaci mužského pohledu – stejně jako byla vystavovaná její prababička, dekorativní a dekorovaná v rámci viktoriánské éry. Množství látky se mění, podstata zůstává. Tenhle moment, moment přeměny soustavy nití, knoflíků, háčků, korálků a bůhvíčeho ještě na symbol, který nás reprezentuje v očích druhých, je něco, co mě k módě přitáhlo. Je to fenomén, stejně jako je fenomén slovo, moje druhá vášeň.
Dress to impress
Nikdy jsem se neoblékala pro někoho jiného. Když jsem byla vtažena do diskuzí o vnímání módy, váhavě jsem jednou podpořila názor, jak je úžasné, když se nastrojíte a jste oceněni. Nějak jsem vlastně nevěděla, co to znamená, ono pověstné „dress to impress“ (tedy obléknout se, abyste ohromil/a, udělal/a dojem). Na někoho, pro někoho.
Možná člověku občas chybí možnost obléknout si něco výjimečného a sdílet ten okamžik s někým, kdo onu výjimečnost pochopí. To ale není esencí věty „dress to impress“, to není ono. Esencí té věty je „vytvoř obraz sebe, který bude oceněn“. Pro ženu ve světě, který je bohužel stále ještě světem mužů, to znamená „buď krásná, buď objekt“.
Když žena není krásná, jakkoliv brilantní, talentovaná, inteligentní a úžasná může být, je vysmívaná. Je trochu smutné, že dnešní progresivní „body positive“ hnutí se soustředí na to, aby (stejně jako výrobci dekorativní kosmetiky ve dvacátých letech dvacátého století) ženám vnuklo myšlenku, že jsou krásné, i když jsou tlusté, stárnoucí či jinak nezapadající do konvenčního konceptu krásy.
Krása není záležitost věku, velikosti, rasy, genderu a podobných věcí, jistě ne. A každý člověk je krásný pro toho, kdo ho má rád, samozřejmě. Ale důležitější zprávou by mělo být, že vůbec nemusíte být krásná. Krása je něco jako genialita, není pro všechny. A je to úplně v pořádku. Každý má svůj talent, svou vlastní unikátní hodnotu a roli, která je rovnocenná s rolí géniů a krasavců. Můžeme diskutovat o tom, co je genialita, stejně tak jako o tom, co je krása. Ale je zjevné, že člověk s podprůměrnou inteligencí a bez tvořivých ambicí nebude génius. Může být ale skvělý řemeslník, laskavý rodič nebo vám může zachránit život při nehodě, protože je prostě dobrý a statečný člověk. S krásou je to stejné, když máte v obličeji výrazné asymetrie, můžete být charizmatičtí a okouzlující, ale nebudete krásní. Ha!
Kulturně vnucený ideál krásy
Problém je, že žena je i dnes, v jedenadvacátém století, nucena chápat se jako potěcha pro oko. Z důvodů kulturních, historických, umělých, nelogických a hloupých. Je tedy snazší říct „všechny jsme krásné“ namísto riskantního tvrzení „ne, všechny nejsme krásné, ale je to jedno, protože krása je fajn, ale vlastně není tak důležitá“… Ona totiž NENÍ tak důležitá, ale ano, je fajn.
I já mám ráda krásné věci, krásné lidi, krásné muže. Ale na konci dne jdete raději na pivo s přáteli, kteří možná nesplňují standardy pro nábor do modelingových agentur, nicméně je vám s nimi dobře. Tenhle moment by měl nastat nejen v mezilidských vztazích, kde je klíčový, ale i ve vnímání celospolečenské reality. Je dobré pěstovat si vkus, tříbit estetické vnímání, ale je nejen dobré, ale přímo nutné si uvědomit, že koncept – ideál – krásy je něco, co je z velké části kulturně vnucené.
Vkus o nás mnohé vypovídá, krásné se nám zdá to, co vyhovuje naší duši. Je dobré poslouchat svůj estetický instinkt, je dobré ho i zasazovat do kontextu dobového vnímání. Dříve se tvrdilo, že krása je cesta k Bohu. Krása je cesta k duši, k vnitřním potřebám. Ty by neměly být poplatné tomu, co vám kdo diktuje zvenčí, ale pokud jsou naše instinkty raněny, neměli bychom je ani slepě následovat. Kritické myšlení a introspekce jsou univerzální lék, ale myslet kriticky ve škatulkové společnosti je úkol nesnadný. Možná je to o tom dovolit si vyjádřit se (dress to express!), dovolit si chybovat, dovolit si nebýt dokonalá/ý, ale mít vývoj. Dokonalí lidé nejsou, jsou jen lidé poplatní představě o dokonalosti. A konečně jsme u těch červených rtěnek a vlaječek.
Rtěnky a vlaječky
Několik mých přítelkyň, báječných a chytrých žen, má v oblibě určitý módní styl. Oblékají se jako z minulých časů, konkrétně ze třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. K tomuto stylu patří i rudá rtěnka. Celkový obraz budí dojem oné vyhraněné feminity, která je (díky bohu) dnes již nepříliš běžná. Ani jedna z mých přítelkyň není oddána dobovému konstruktu ženy – úpravné puťky domácí tiše čekající na živitele. Čas od času však přitahují muže, kteří se zjihlým výrazem nabízejí falešná gentlemanská gesta výměnou za absolutní poslušnost a dekorativnost, kterou (tupě a nepodloženě) čekají, že u mých přítelkyň najdou. A když ji nenajdou…
Je tedy červená rtěnka opravdu červenou vlaječkou? Co vlastně signalizuje? Jedna z mých kamarádek se obléká do dobových šatů stejně samozřejmě jako do pankáčských outfitů – je to alternativa, odpor vůči mainstreamu, výstřednost. Historické kousky se dají nosit i kvůli potěše z designu, vtipnosti možných kombinací a jako připomínka toho, že ideál krásy a ženskost jsou konstrukt.
Nikdo nepotřebuje projevy, které určitá sorta mužů označuje za „gentlemanství“. Ano, potřebujeme slušnost. To znamená, že když do autobusu nastoupí člověk fyzicky znevýhodněný (muž nebo žena), uvolníte mu místo. Když má někdo plné ruce (muž nebo žena), pomůžete mu. Když uvidíte, jak skupina nebo silnější jedinec perzekuuje jednotlivce/slabšího, zasáhnete. Přidržíte otevřené dveře člověku, který jde za vámi. To není gentlemanství, to je obyčejná lidská slušnost. Věřte mi, dělám to tak – a nejsem gentleman. Není to nic, za co by měl být člověk chválen a oslavován. Nicméně atraktivní ženy čas od času (vlastně spíše častěji) narazí na speciální kastu tzv. falešných gentlemanů (v angličtině se pro ně vžil pojem Nice guy, s oným velkým N či s uvozovkami).
Tyto zázraky postmoderní biologie totiž vyžadují ódy na svou dokonalost za každý (v jejich případě vždy okázalý) projev běžného lidství. Jejich chování osciluje mezi pasivní agresí a zbytečnými manifestacemi zastaralého modelu mužského chování v tom nejhorším slova smyslu. Nejednají se ženou jako s rovným partnerem ani jako s nedotknutelnou dámou, pouze manifestují svoji domnělou „vytříbenost“ a očekávají protislužbu (pochvalou to pouze začíná).
Červená rtěnka nesignalizuje, že je něco špatně s její nositelkou, ale bohužel někdy bývá něco špatně s tím chlápkem, co se na ni lepí. Jak již bylo napsáno, když žena není stereotypně krásná, bývá vysmívaná. Pokud stereotypně krásná je, bývá za to potrestána nechtěnou pozorností machistických loserů a často následným obtěžováním. Feminismus je velmi potřeba, přátelé.
Autorkou článku je Milena Hasalová, majitelka obchodu V-Vintage boutique
