Zůstáváte shovívaví a skromní a přejete si hlavně zdraví? Nebo se odvážíte přidat ještě štěstí? A co peníze a slávu a uznání? Někdy v přáních zůstáváme zbytečně přízemní. Jenom proto, že svůj život a sami sebe nedokážeme vidět jinak. A že nenacházíme odvahu udělat věci jinak. Třeba jenom drobnosti.
Poslední dobou se nemůžu zbavit dojmu, že v životě jde hlavně o pocit. Představuju si to takhle: ze svého života budeme mít jednou na smrtelné posteli pocit. Dobrý, nebo špatný. Buď si splníme sny, nebo nám bude pukat srdce. Protože už budeme na konci a nezbude nám ani vteřina na to, abychom zvedli oči k nebi. I když jsme si přáli pozorovat hvězdnou oblohu častěji.
Je to odvážné, ale rozhodla jsem se mít ze svého života dobrý pocit. Hlavně uprostřed hrudníku. Tam, kde je srdce nebo srdeční čakra. A taky v břiše. Tyhle dvě místa jsou moje čidla, která posuzují situace, rozhodnutí a momenty. Když to v nich píchá, bolí, štípe a svírá, nejsem to já. Je to někdo, kdo chce vyhovět. Třeba společenskému očekávání.
Je to jednoduché. Vystupte na chvíli z automatického žití. Povzneste se a zároveň se sneste do svého středu. Tam, kde máte pocity.
Všichni žijeme v bublině. I když říkáme, že nás se to netýká. Ráno vstáváme, vaříme si kafe (i když máme chuť na čaj), jdeme do práce, nakupujeme, vyjdeme si do lesa, osprchujeme se. Poloautomaticky. Protože to tak děláme každý den.
V nějakém momentu jsme přijali svoji roli. A že jich je: sekretářka, matka, řidič tramvaje, dědeček, bavič, mrzout, krasavice, semetrika. Někde pod tím nánosem rolí, který se vrství a proměňuje, jsme skuteční. Někde tam je srdce, které touží. Zatímco jsme se svého snu vzdali, protože život se přece nesní, ale žije. No jasně. Ale bez snu, bez touhy a bez nadšení budeme jen poloautomaticky chodit životem. Místo abychom jím radostně skotačili. Směrem k naplnění.
Stačí maličkosti. Cvičte si je každý den. Já jsem dnes děsně chytrá, no jo. Mám svůj den. Když jsem si šla na polévku a francouzské koláče, napadlo mě, že nemám chuť na polévku, ale na salát. Malinko jsem vystoupila ze svého poloautomatického žití. A udělala si dobře, protože salát byl šťavnatý a s dobrou zálivkou.
A taky jsem si všude začala psát vzkazy. „Jsi spisovatelka. Tvoje knihy vychází a lidi je čtou.“ No jo. Odmalička o tom sním. Sním o svých knihách. Snila jsem taky o časopise. A ten už píšu. Sidonie je jeden z mých splněných snů.
Tak pojďme udělat na nový rok krok sami k sobě. Probrat se těmi nánosy a vrstvami toho, kým se zdáme být. Abychom se alespoň o malou píď přiblížili podstatě. Svým touhám a snům. Protože to, že si je řeknete nebo zakřičíte pořádně nahlas je samo o sobě úlevné. Třeba vám při tom potečou slzy. Třeba na vás padne depka, že jste si tyhle sny ještě nesplnili. Ale dokud dýcháte, tak je pořád šance.
A kdo kdy řekl, že nemůžete být šťastní, milovaní, zdraví, slavní, úspěšní, krásní a bohatí? Nebyli jste to náhodou vy?
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: Helena Žáková
