Na hromadně sdíleném tichu je pro mě uklidňující, mimo jiné, že při snídani nemusím konverzovat. Nikoho tu neznám, kromě kamarádky Báry. Naplánovaly jsme si holčičí wellness víkend, který se postupně a nečekaně proměnil v meditační víkend kdesi mezi příjemně studenými zdmi kolínského kláštera.
Snídáme chleba s máslem a já cítím největší svobodu v tom, že se ode mě neočekává vůbec nic. Nemusím se zapojovat do debaty a nemusím poslouchat ani rozhovory ostatních. Soustředit se na to, co kdo říká. Vymýšlet, jestli a jak reagovat. Jsem jenom já a asi dvacet mlčíčích bytostí, naladěných možná podobně a možná úplně jinak.
Hlavní náplní dnů jsou společné meditace. Jsou vedené jezuitským knězem a připomínají závěrečnou relaxaci z lekcí jógy. Jen jeden z mnoha dalších důkazů toho, že je jedno, kdo je křesťan a kdo budhista. Často máme stejný pohled na svět, jen z trochu jiných úhlů, a právě tyhle úhly pak možná vyvolávají zdánlivé rozdíly mezi námi. Přitom žijeme všichni v jednom světě. A když si ho budeme užívat a milovat ho, odkud by se pak braly všechny pseudoodlišnosti, odkud by se brala nenávist? Meditace s jezuitou pro mě byla jako meditace s jogínem: stejně příjemná, se stejným poselstvím. Uvolnit se, uvědomit si sebe, ponořit se, zastavit, ztišit. V noci se mi zdají bláznivé sny ze zdejšího prostředí, z prostředí ticha. Snad se mi tedy povedlo napojit se, zůstat přítomná a neutíkat ani ve snech do jiných světů.
Čas tu plyne jinak, neutíká; podezírám ho, že medituje spolu s námi. Neexistují tu povinnosti. Člověk nepřemýšlí, co je potřeba udělat. Naopak, jedinou „povinností“ je mlčet a neřešit nic, ani nahlas a ideálně ani uvnitř sebe, vypnout a jen být. Sám se sebou. Při meditacích se mi daří nořit se hlouběji a hlouběji do sebe. Jako když ve filmu Inception klesal Leonardo DiCaprio výtahem do nižších pater vědomí. Někdy během meditačního bloku vstáváme a přejdeme do meditace v chůzi. V hlavě mi utkvěl okamžik, tak magicky obyčejný; na parapetu u otevřeného okna stál hrnek s horkou kávou. Kouř stoupal ke stropu a byl úplně zpomalený, ač současně venkovním čerstvým vzduchem zrychlený. Vnímám věci, které v normálním životě v netichu přecházím, nebo nestíhám vnímat, zahlcena myšlenkami na „předtím“ nebo „potom“.
Často navštěvuju oranžerii – pokoj s květinami a výhledem na katedrálu. Nádherně se tu dýchá. Čas se někdy úplně zastaví. Malá ručička na „tady“ a velká na „teď“. Někdy tam je Bára se mnou a já mám chuť si povídat a všechny pocity nahlas sdílet, ale poctivě mlčíme, občas se na sebe potutelně usmějeme. Každá další meditace je lepší, hlubší. Dostávám se opět níž, někam mezi vědomí a spánek, ten přechod je jako spadnutí. Uvědomuju si, že vůbec necítím chuť na pevnou stravu, sním o zeleném smoothie. K obědu jsou těstoviny s brokolicí.
Každý účastník tu má svůj pokoj. Jak strávíme osobní volno mezi meditačními bloky a hlavními jídly, je jen na nás. Nabízí se spaní, procházky v zahradě, odpočinek v oranžerii nebo kapli. Pouštím se do knihy Čtyři dohody, ač nám bylo doporučeno nečíst. Myslím, že na tohle místo a k aktuálním prožitkům se hodí tak, že jsou na to jakákoli doporučení krátká. Čtu i místo účasti na sdílecím/otázkovém bloku. Vůbec ne proto, že bych se neměla co sdílet a na co se ptát. Naopak. Jen chuť zůstat v tichu je silnější. Vím, že ptát se můžu sama sebe, a odpovědi se vynoří. Asi ne hned, dneska nebo zítra, ale to nevadí. Nespěchám.
Druhý večer zažívám první (a poslední) malou krizi. Představuju si, jestli bych tu zvládla strávit týden, a jen z té představy je mi úzko. Možná v jiné životní situaci jo, ale ne teď, když jsem šťastná. Zasteskne se mi po domově a těším se na den mluvení, který jsme si s Bárou naplánovaly po skončení víkendu. Poslední meditace je o budoucnosti. O tom, co je před námi v následujících hodinách a dnech, po návratu do reality. Pak bylo příjemné procitnout a uvědomit si, že cokoli mě čeká, teď jsem stále tady, a ještě pár hodin budu.
Autorkou článku je Martina Hudečková. Foto: pixabay.com
