Vyzpovídala jsem tři bezva chlapy (včetně svého partnera), kteří hrdinně doprovodili své ženy k porodu. Z čeho měli strach a co je nejvíc překvapilo? A když už teď ví, „do čeho jdou“, chtějí se v budoucnu účastnit znovu? Než se pustíte do čtení, ujistěte se, že máte kapesníky na dosah. Já je potřebovala. Díky moc, kluci, za sdílení a otevřenost.
Martin: „Když jsem poprvé uviděl Alfréda, zaplnil mě neuvěřitelný nával hrdosti i paniky.“
U porodu jsem být chtěl. Přišlo mi přirozený se toho účastnit. Dokonce jsem absolvoval předporodní kurzy s poctivou docházkou. Připadal jsem si docela nabušeně. Ale poučení z porodu? Všechno je jinak!
První ponaučení: Buďte ve střehu! Pokud Vám žena tři týdny před termínem řekne, že jí není nějak nejlíp a možná cítí poslíčky, nenechte se uchlácholit, že „už je to lepší“ a buďte ve střehu! Já nebyl… Ve dvě ráno jsem to zapíchl u televize a o třičtvrtě hodiny později už jsme vyráželi do Motola.
Druhé: Nikomu nevěřte! Když mi řekli, že jde všechno dobře, ať jdu v klidu na kafe, protože před sebou máme celou noc, věřil jsem jim… Vrátil jsem se za deset minut a porod už byl v plném proudu. Měli jsme sepsaný porodní plán, kde jsme chtěli, aby to byl v únosné míře přirozený porod. Pro doktory jsme ale byli trošku hippie rodiče, takže nás ve dvojici přišli přesvědčovat, že se tam Alfréd nějak zašmodrchal a císař by byla asi dobrá volba. Byla…
Třetí: Teorie vás na nic nepřipraví. Na nic! Teoreticky jsem měl císařský řez zmáknutý, ale vidět to naživo je neuvěřitelný! Všem ženám hluboký obdiv. Jako hrdý nositel jizvy po slepáku bych byl po podobném zákroku nepoužitelný celé měsíce. Oproti tomu má žena už druhý den kmitala.
Dodnes to nechápu – viděl jsem to na vlastní oči! Taky jsem měl teoretickou představu podoby novorozence, ale když jsem poprvé uviděl Alfréda, zaplnil mě neuvěřitelný nával hrdosti i paniky – co to má sakra s tou hlavou? Napadl mě syndrom rugbyového míče nebo hydrocefalus, samozřejmě byl naprosto v pohodě. 🙂 Jako jediný bdělý zástupce rodičů jsem chtěl dle instrukcí hodinu aplikovat „skin to skin“, ale paní Königsmarková by ze mě neměla radost. Když na mě sestra vystartovala, že bude Alfréd podchlazený a ať jim ho okamžitě vrátím, všechny týdny připravované protesty byly fuč. Snad příště a lépe, ale určitě u toho budu!
Ondra: „U porodu jsem si zažil pocit solidní neužitečnosti.“
Hlavní starostí bylo, jak se vůbec dostaneme do porodnice, protože nemám auto a ani bych si moc v řízení nevěřil. Víc to samozřejmě řešila moje žena – já jsem většinou ten případ „naaah, to je za dlouho“. Takže když to přišlo, vybavil jsem si akorát věci z porodního kurzu a to, co jsem zjistil od svých kamarádů, co pomáhalo jim. Ze začátku jsem byl trochu mimo, dokonce jsem omylem nahlásil jméno ženy za svobodna. Celkově to byl pocit solidní neužitečnosti – žena ve sprchovým koutu, a já akorát kontroloval, jestli pije a baští cukřík. Zhruba v polovině jsem si vzpomněl, že bych se vlastně měl snažit, aby žena byla v pohodě, ale to tak úplně nešlo zařídit. Potom, co vyšla ze sprchy, jsem se pokoušel s ní dýchat a držet ji během kontrakcí. Překvapilo mě, když ženě praskla konečně voda a ohodila mě od kolen dolů – ale bylo to příjemné překvapení, protože od té doby už to bylo lepší.
Viděl jsem toho spoustu, ale asi nic, co by mě nějak poznamenalo. Když se Kryštof narodil a doktorka mi řekla, že si ho můžu vyfotit, vůbec jsem nechápal, co po mně chce, byl jsem myšlenkami úplně jinde. Nakonec jsem osušil slzy, našel telefon a udělal pár pochybných rozmazaných fotek, ale stejně si myslím, že tyhle chvíle by člověk měl radši prožívat než dokumentovat. U příštího porodu bych taky rád byl, teda pokud mě tam žena bude chtít – nebo pokud nebudu muset hlídat…
Filip: „Buď u hlavy, hezky mluv, chval, hlaď a nedělej hrdinu.“
„To byl porod,“ říkají všichni, když je něco komplikované. Jenže jaký je porod a bylo to „něco“ fakt tak náročné, že to bylo jako porod? Jak to můžou všichni používat, když u porodu nebyli? A jak to teda u toho porodu bude vypadat? Tohle všechno mi běhalo hlavou od chvíle, kdy jsem tušil, že někdy u porodu asi budu (což je několik let nazpět). Člověk může číst knížky, vyzpovídat zkušené a chodit na kurzy, nebo si říct, že to nějak přirozeně dopadne. Volil jsem spíše druhou variantu. I proto, že je to jedna z těch věcí, o které člověk sice ví, že přijde, ale pořád je tak nějak daleko a času je dost. S tím ale nesouhlasila Nina, která začala klepat na dveře porodních cest o pět týdnů dříve.
„To je nějaká blbost, spi dál,“ byla moje zkušená reakce, když mě Martina vzbudila uprostřed víkendové noci s tím, že se něco se děje. Nakonec mě přemluvila, že to blbost není, a začali jsme balit tašku, která ještě nebyla připravena. Napětí bylo cítit, ale zároveň výjezd do porodnice proběhl relativně v klidu. Pak nastala situace, se kterou jsem nepočítal. Lékaři rozhodli, že na Niny klepání odpovíme zamčením dveří a budeme dělat, že nejsme doma.
Počítal jsem s tím, že porod prostě najednou přijde, nebudu mít čas nad tím moc přemýšlet a přirozeně to proběhne. Najednou jsem byl přes víkend sám doma a Martina mě mohla z porodnice kdykoliv povolat. Jako když junior na poslední chvíli dostane nominaci na áčko a čeká na lavičce na příležitost. Tato situace mě donutila si přečíst alespoň pár článků na netu. Spíše jsem se ujistil v tom, co jsem tušil. Buď u hlavy, hezky mluv, chval, hlaď a nedělej hrdinu. Taky jsem četl články ohledně situace brzkého narození a medikamentů, které Martina dostávala. Měl jsem totiž taky samozřejmě strach, aby všechno proběhlo v pořádku. Povolání do akce přišlo v pondělí ráno. Když se vrátím ke sportovní metafoře, tak kouč říkal o poslední přestávce, že asi půjdu na plac, takže to bylo trochu čekané. Cestu jsem si užil, bylo pěkné ráno a já se fakt těšil.
Po příjezdu jsme šli hned na porodní box. Martinu jsem uklidňoval výhledem na stromy. Porodní asistentka měřila centimetry a já fandil, aby jich bylo už deset. Myslel jsem, že na to budeme čekat déle, ale nakonec desítka přišla docela brzo, za což jsem byl rád. Byl jsem připraven na hodně dlouhého křiku. Křiku bylo hodně, ale naštěstí ne moc dlouho. Nina přišla na svět poměrně rychle. Já dělal, co jsem si předsevzal: u hlavy, hladíc a chválíc Martinu. Nejdřív jsem se bál, jestli se nebudu stydět říkat klišé pochvaly před asistentkou, ale ta mluvila stejně, takže to bylo v pohodě. Při pohledu na čerstvě narozenou Ninu jsem si říkal, jak to všechno zvládneme a co s ní budeme dělat. Jde nám to, myslím, moc hezky a já už se těším, až budeme v porodnici vítat jejího sourozence, kde už budeme zkušení kápové.
Autorkou článku je Martina Hudečková, foto: archiv a pixabay.com
