Tenhle článek jsem napsat prostě musela. Hlavně proto, že se O NICH moc nepíše. I když by se, aspoň já to tak vnímám, určitě mělo…
Bývají často předmětem kritiky. (Těch, kteří, objektivně vzato, mají „odžito“ víc, a mnohem víc , než oni …) Dnešní dvacetiletí… Čerstvě dospělí, a přece mnohdy i v mnohém (ale mnohdy jen zdánlivě!) ještě téměř děti… Bývá jim (podobně jako těm, kteří se k dospělosti teprve blíží) vytýkáno ledacos. Chování, oblékání, lehkovážnost. Taky nevstřícnost, lhostejnost, drzost,nechuť pracovat, povrchnost … Naopak chváleni bývají jen žřídkakdy. A právě proto bych ráda tento náš dluh (nás starších, zkušenějších a – předpokládá se tedy, že i – moudřejších, životem poučenějších!) vůči nim alespoň částečně splatila… Sami se ostatně můžete přesvědčit, že si to zaslouží…
Následující řádky berte , prosím, jako pozvánku. Přeneseně jako pozvání na cestu k sobě samým, k našemu (vašemu) svědomí. K předmětům svých lásek i nenávistí, na cestu do vlastního nitra… A zcela konkrétně – na představení, autorskou inscenaci, studentů pátého ročníku hudebně-dramatického oddělení Pražské konzervatoře. Hrají o nás, a hlavně o sobě, pro nás… Pro všechny, kterým není jedno, JAK ŽIJÍ…
MEZILIDSKÉ VZTAHY BEZ PŘÍKRAS
Studenti nabízejí bezesporu maximálně upřímnou generační výpověď, která neomylně zasáhne. A výpověď jistě generačně přesahující. Podařila se jim „trefa do černého“. Pojmenovat důvod k zamyšlení (nás všech) – pokud jsme ochotni připustít si ho… Hrají o panujících mezilidských vztazích. O vztazích, ke kterým jsme (společně!) došli . A které logicky zanecháváme (bohužel – jako „neblahé dědictví“!) těm , pro které (v tom malém, rodinném, našem …) chceme všichni do budoucna jistě to nejlepší… Ano , „TO JSOU PARADOXY…“ !
ODMÍTANÉ DĚDICTVÍ
Mládí tohle námi „nabízené dědictví“ odmítá přijmout. Rezolutně, jednoznačně se vymezuje vůči „zděděné“ podobě mezilidských vztahů (postojů k životu, k ostatním i k sobě samým). Nevyslovují jistě nic nového, nic, co bychom (v tom malém, rodinném, našem…!) snad nevěděli. Sdělují nám to ale „po svém“ , pregnantně, nekompromisně… Jsou přesvědčiví, protože nic nepředstírají. Ta výpověď trysklá z jejich niter, to, co hrají , nám prostě bytostně potřebují říct. Teď a a tady, za sebe, za svoji generaci, za své vrstevníky. Nastavují nám pověstné zrcadlo. To je, jak se říká, „bez debat“. Chtěji v nás tak znovu probudit často už jen apaticky dřímající cit… To proto, že vědí, že nás k změně (k pozitivní změně) potřebují … Potřebují, abychom je CHÁPALI a POCHOPILI správně. Ke své výpovědi (v podobě, kterou nám předkládají) nedospěli vůbec snadno. Byly (jsou) za ní nekonečné hodiny hledání, které často i „bolelo“… Hledání způsobu, jak vyjádřit, co cítí, co jim je blízké, s čím se „perou“, co je trápí, nad čím „zuří“, co je dojímá i s čím nechtějí mít už „nic společného“… Je toho ještě mnohem mnohem víc, co můžeme(chceme-li!) vyčíst mezi řádky. A o tom všem hrají tajemně, s humorem – a hlavně s citem…
ZKUSME SI PŘESTAT NALHÁVAT A LHÁT …
Mladí herci jsou navýsost přirození – „pravdiví“ – mimo jiné i proto, že vše uvedené v průběhu zkoušení inscenace v realitě SKUTEČNĚ ŽILI tak, jak NÁSLEDNĚ SDĚLUJÍ … Hledali sami sebe – aby se našli, aby SE PŘIBLÍŽILI ještě víc K SOBĚ NAVZÁJEM – i k K SOBĚ SAMÝM. Aby si řekli pravdu… Co intenzivně vnímají , co mají – a co by mít chtěli, po čem touží… A – možná pro někoho překvapivě- to nejsou „hmotné statky“, pro které jsou odhodláni obrátit naruby své životy, a třeba i celý svět…
To, co mladé tíží, s čím se nechtějí ztotožnit, pojmenovali sami za sebe, pro sebe – a taky pro nás. A pojmenovali to naprosto přesně, jednoznačně: „Osamělost,komerce, nadprodukce matérie a nedostateklidskosti, a zejména času – to všechnojeMORnaší CIVILIZACE“ … „HOSTINA V DOBĚ MORU“. Jděte se na ně do jejich divadla podívat. Stojí to za to! Odnesete si domů přinejmenším kus NADĚJE… Zastavte se v tom všeobecném shonu dneška – a udělejte si NA NĚ a PRO NĚ ČAS … Uděláte tím – sobě i jim – určitě radost…
Autorkou článku je Jarmila Jiráková. Foto: pixabay.com
