Učí nás otevírat srdce, radovat se z maličkostí a vidět svět jinýma očima. Malý princ přináší odpověď na nejpalčivější otázky našeho života. A je poetický. „Správně vidíme jen srdcem,“ říká liška Malému princovi. Jaké další citáty z Malého prince nás provedou životem?
Tahle knížka vyšla od roku 1943 ve více než sto osmdesáti jazycích. V mojí sbírce jich je zatím desetkrát míň. První knížku jsem dostala od člověka, pro kterého jsem byla růže, ale ještě jsem to nevěděla. Druhou jsem potkala v zapadlém antikvariátu, když jsem se ztratila v Aténách v době, kdy jsem byla tak trochu ztracená všude. Další mi přivezli kamarádi z Ruska, Vietnamu, Švédska nebo Číny. Španělskou verzi jsem si kupovala, když jsem přišla po pár týdnech do Santiaga de Compostela. Slovenskou jsem ukradla v nemocniční knihovně… Četla jsem ji snad padesátkrát a pokaždé mi řekla něco nového. Je to příběh o cestě k lidem.
„Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“
Je to taky příběh o naší cestě sami k sobě. O tom, že když nemáme kořeny a pevné základy, morálku a víru, můžeme se vydat na jakoukoli cestu, a přece nebudeme šťastní.
A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru. „To už se vracejí?“ ptal se malý princ. „To nejsou oni,“ odpověděl výhybkář. „To jsou zase jiní.“ „Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“ „Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ odpověděl výhybkář.
Někdy totiž vůbec nevíme, kdo jsme, kam jdeme a co hledáme. A myslíme si, že to najdeme někde venku. Malý princ ukazuje svým malým prstem na naše závislosti, sebedůležitost a hry, které hrajeme každý den. Smutně se usmívá, když si připadáme jako vládci vesmíru, kolem kterých se všechno točí. A přitom o našich malých planetách, na kterých bydlíme jen my a naše ego, vůbec nikdo neví.
„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“ „Mají štěstí, řekl výhybkář.“
Malý princ nás učí otevírat srdce a radovat se z maličkostí.
„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě a přece tam nenalézají to, co hledají…“ „Nenalézají,“ odpověděl jsem. „A přesto by mohli najít, co hledají, v jedné růži nebo v trošce vody…“
Tahle knížka není pro děti, i když se tak tváří. Není o ničem míň než o lásce. Bez velký nadsázky můžu říct, že patří k těm knížkám, který dávají návod na to, jak žít, i když po cestě už musíme jít sami. Na tý cestě nacházíme a ztrácíme. A často si hodnotu toho, co jsme nechali odejít, uvědomíme příliš pozdě. Až když odejdeme od svých růží.
„Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, nikdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými lstmi vytušit něžnost. Květiny si tak odporují! Ale byl jsem příliš mladý na to, abych ji dovedl mít rád.“
Malý princ nás učí, že láska není samozřejmost. Že lidé nejsou hračky, které můžeme odhodit, když nás přestanou bavit. A že pouta, která vytvoří čistá láska, jsou na celý život.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal.“
Je to příběh o přátelství. O umění stát se pro někoho moc důležitým. A díky tomu se stát důležitým i pro sebe. Každý žijeme sám za sebe, ale nikdo z nás není ostrov.
„Ty jsi pro mě zatím jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mne také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mne ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já budu pro tebe jedinou na světě.“
Je to příběh o svobodě. O tom, jak je důležité respektovat ostatní a nechat je jít svou vlastní cestou, i když je nám z jejich rozhodnutí někdy smutno.
„Člověk se vydává v nebezpečí, že bude plakat, když se nechal ochočit…“
Každej z nás se někdy nechal ochočit a pak plakal. Každej někdy našel a ztratil. A každej z nás jednou umře a vrátí se tam, odkud přišel. Stejně jako se Malý princ vrací na svoji planetu a s sebou si odnáší tu nejdůležitější radu.
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
Malý princ nepočítá kilometry. Ví, že láska překoná jakoukoli vzdálenost a ti, kteří se mají rádi, jsou stále spolu.
„Až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem…“
Malý princ nás učí střílet srdcem, protože žádná cena, kterou člověk zaplatí za lásku, není příliš vysoká. Není to pohádka. Každý slovo dokonale pochopíte, až když máte za sebou pár kopanců a jizev. Malý princ je příběh o odvaze dívat se na svět dětskýma očima a nepřemýšlet na tom, co si o vás myslí ostatní. Ti, kteří neumí vidět beránka přes zavřenou bedýnku a nebudou šťastní, ani kdyby jim patřily všechny hvězdy na světě…
Autorkou článku je Michaela Michalcová, foto: pixabay.com
