Ženy, které vzdorovaly světu mužů

ženy

Doba osvícenství rozsvítila světla mnoha domácností, ve kterých ženy doposud spočívaly potmě a svítily na cesty i šťastné návraty domů pouze svým mužům. Uvědomění svobody, rovnosti a bratrství mezi lidmi přineslo i myšlenku na rovnocennost obou pohlaví. Některé ženy začaly vykřikovat do světa, že i ony mají svá práva. A někteří muži je v tom dokonce i podpořili.




Boj za jakákoli práva však často bývá doprovázen neutěšeným životem, tragickými okamžiky a nepřízni okolí. Růže nemívají na růžích ustláno, a chceme-li, aby byl svět prorostlý rozkvetlými růžemi, musíme je v potu tváře s nesmírným úsilím zasadit…

Smrt je vždy tak blízko

Jednou z představitelek svěžího vánku feministického proudu je Mary Wollstonecraft (1759 – 1797), která v roce 1792 prezentuje Obhajobu práv ženy. Tato žena se sama zaslouží o své vzdělání, ostatně nic jiného jí ani nezbývá. V roce 1784 zakládá spolu se svou sestrou a s přítelkyní Fanny školu pro dívky, avšak jejich pokus nakonec z finančních důvodů a kvůli tragické smrti Fanny ztroskotá. Mary se živí jako guvernantka a přivydělává si psaním. Tvrdohlavě odmítá nabídky mužů k sňatku, nakonec podléhá otci své dcerušky, kterou pojmenuje po své zesnulé kamarádce – Fanny.

Spisovatel Gilbert Imlay (1754 – 1828) však Mary nevýslovně zklame kvůli souběžnému vztahu s jinou ženou. Zoufalá Mary se raději vrhá na náruče smrti, avšak její pokus o sebevraždu se nezdaří. Nezůstává však pouze u jednoho, vždyť smrt je neustále tak blízko. Když se znovu zamiluje a porodí své druhé dítě, dcerušku Mary, filozof a spisovatel William Godwin (1756 – 1836) zůstává na výchovu sám. Mary ani ne dva týdny po porodu umírá na infekci…

Žena deklaruje právo být slabá, pakliže je to pro ni výhodné

Ve své Obhajobě práv ženy Mary píše o všemožných právech ženy ve světě mužů. Propaguje právo na vzdělání, na mateřství i na to, zda se žena chce či nechce stát intimní partnerkou muže. Požadavek muže na sex se ženou nemá být samozřejmý. Dále kritizuje tradiční rozdělení mužských a ženských rolí, které popisuje ve svém spisku Emil čili O výchově francouzský filozof Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778). Mary naopak nahlíží na ženu jako na svéprávnou, racionální a rozhodnou bytost, nikoliv tu dětinskou a submisivní, která podléhá přáním muže a nemá vlastní vůli ani názor. Nepřijímá submisivní ženskou pozici ani fakt, že by žena měla být slabá, a ve všem plně podléhat svému muži. Poukazuje na zdánlivou ženskou slabost a její protřelou prezentaci v rámci výchovy. “Žena deklaruje právo být slabá, pakliže je to pro ni výhodné,”píše. Je snad tedy jedinou možnou ženskou zbraní proradnost?

Mary propaguje rovnost obou pohlaví a racionální usuzování. Ubezpečuje všechny ty, kteří by snad odmítali uvěřit tomu, že žena má dokonce i rozum, na základě kterého dokáže jednat. Rousseau píše, že muži dokáží existovat bez žen, kdežto ženy bez mužů nikoli – nevěděly by si rady. To se Mary pochopitelně nelíbí, stejně jako kapitolka, ve které filozof rozebírá genderově odlišné dětské hračky. Mary naráží na to, že dívenky už od věku deseti až jedenácti let mluví o svém jediném celoživotním úkolu, a sice – dobře se vdát.

Rousseau to snad myslí dobře, přece jen popisuje tradiční vnímání rozdílů mezi oběma pohlavími a usiluje též o potlačování rozmarů při výchově, neboť žena má být vedena ke skromnosti. Kritizující filozofka ale upozorňuje na to, že otroctví se přenáší na potomstvo a některé ženy pak „vrtí ocasem jako kokršpaněl“, přitom, kdyby muži ženám povolili okovy, ženy by mohly být mnohem pozornějšími matkami, milenkami a manželkami. Rovněž zdůrazňuje potřebu finanční nezávislosti ženy na muži a její schopnost se samostatně uživit.

Žena přijímá pouze tu roli, která jí byla nabídnuta

Harriet Taylor Mill (1807 – 1858) má velké štěstí na výběr svého druhého muže i společnosti, ve které se pohybuje. Její názory jsou přijímány a podporovány. Rozvíjí intelektuální debaty a zasazuje se o ženská práva. Od svých osmnácti let se stává manželkou a postupně i matkou tří dětí, z nich nejmladší dcera pokračuje v matčiných šlépějích a stává se aktivistkou ženského hnutí. Harriet si s prvním manželem nerozumí a v době, kdy je rozvod takřka nemožnou záležitostí setrvává ve vztahu, dokud se neodhodlá odejít a začít samostatný život, spolu se svou nejmladší dcerou Helen.

Její velká láska John Stuart Mill jí poskytuje rovnocenné intelektuální partnerství a společně pracují na mnoha dílech, která jsou posléze vydána. Jedním z nich je také esej Volební právo žen z roku 1851. Tehdy jsou již oba partneři svoji. Po smrti Harrietina prvního manžela čekají na svůj sňatek kvůli možnému skandálu dva roky. Dílko se však objevuje pod jménem Johna, nikoli Harriet, proto je sporné, kdo vlastně esej napsal, i když John veřejně prohlašuje, že autorkou je Harriet. Ta svého skvělého parťáka opouští o sedm let později od vydání spisu – v Avignonu umírá na selhání plic.

Mateřství ženu diskvalifikuje

Ve Volebním právu žen Harriet poukazuje na to, že společnost byla doposud vždy založena na nerovnosti, například zmiňuje otroctví černochů. Uvádí také možná povolání žen v souvislosti s myšlenkou, že ženy dokazují způsobilost k nejvyšším společenským funkcím přesně v poměru k tomu, nakolik jim toto bylo vůbec umožněno. Žena ani nemůže prokázat schopnosti v jiných než ryze ženských oblastech, když do těch jiných nemá žádný přístup. Harriet kritizuje fakt, že ženy jsou zcela vyloučeny z aktivního politického života, a to z důvodu mateřství, protože účast na politickém životě údajně není slučitelná s mateřstvím a péčí o domácnost, navíc nemá dobrý vliv na křehkou ženskou konstituci.

Mill požaduje rovnost pro muže i ženy, aktivní účast na veřejném životě a volební právo pro ženy. Doposud ženám vlastně nebylo nabídnuto nic víc než to, aby naplnily svou mateřskou roli. Harriet se však snaží ukázat, že mateřství není jediný úděl v životě ženy, a v podstatě samo o sobě ženu diskvalifikuje…

Oba manželé silně ovlivňují rozvoj ženského hnutí v Anglii. Boj za volební právo žen je však běh na dlouhou trať a trvá ještě mnoho let, než je britským ženám alespoň částečně umožněno volit. Děje se tak v roce 1918. A teprve o deset let později mohou ženy prohlásit, že tuto válku vyhrály.

Autorkou článku je Taťána Kročková. Foto: Pixabay.com

Líbil se Vám článek? Kupte redaktorce hrnek kávy. Děkujeme.
číslo účtu: 78-3646190257/0100

Přidejte svůj komentář.