Všechno je relativní a prakticky všechno se nás může týkat. Někdy. I když ta představa působí i hodně nepravděpodobně. Myslím si, že je zdravé čas od času si to připomenout. Některé životní zkoušky totiž bývají docela tvrdé.
Že to tak je, o tom se musíme vždycky přesvědčit na vlastní kůži. Někdy to je i hodně bolestná zkušenost. Určitě ovšem mívá i svůj pozitivní význam. Pro budoucnost. Ať už v dané chvíli žehráme na osud sebevíc.
Záleží na sledu událostí, jejichž vír si usmyslel , že si s námi pohraje.
Myslíte si, že vám se nikdy nic krutě nestandardního stát nemůže?
Většinou, až když stojíte tváří v tvář realitě, pochopíte, jak hluboce jste se mýlili.
Rádi a se zájmem nasloucháme životním příběhům těch, kteří nás pozitivně motivují. Kterým se daří, jako bájný Fénix jednoho dne povstali z popela a od té doby se jim daří realizovat to, co si předsevzali. Vše se zdá být tak snadné, realizovat cokoliv, v podání těch schopných, vytrvalých a tím pádem i úspěšných, žádný problém. Pozitivní příklad nám obvykle vlévá do žil zdravou a často taky aktivní, rozhodnou, zdravě dravou krev.
A pak kolem sebe vnímáme ty, kteří neudělali ani nedělají nic zvláštního. Perou se třeba s nepřízní osudu (kde se vzala, tu se vzala) a jsou svým okolím nahlíženi i se značným a nezastíraným despektem. Neopodstatněně, a tedy nespravedlivě – my lidi už býváme takoví. Někdy nás ale může právě jejich konkrétní životní situace přimět k zamyšlení nad něčím, o čem jsme až do té doby neměli žádný důvod uvažovat.
Stává se, že cosi shledáváme právě teď a právě tady naprosto nereálným. Ani v nejmenším o tom nepochybujeme. To se ale může poměrně snadno a rychle změnit v realitu. Jindy a jinde, a třeba už vzápětí. Co tedy dělat, anebo nedělat, pro to, aby nás realita nepřekvapila nemile? To může být docela složitá loterie. Svědčí o tom i následující řádky:
Setkaly jsme se úplnou náhodou. A vůbec není podstatné, proč. Ale od chvíle, kdy jsem tu nenápadnou ženu poznala, mi nejde z hlavy. Jsem totiž taky máma.
Má mé sympatie. Držím jí palce. Aby se dokázala podívat vždycky zpříma do očí těm, kteří často bez znalosti souvislostí, bez uvážení všech pro a proti jednoznačně odsuzují chování a jednání jejího syna. Soudí totiž v jistém smyslu, jak už to tak bývá, současně taky ji za jeho výchovu. A přitom nemají mnohdy vůbec tušení , že to, k čemu v její rodině došlo, se může přihodit docela snadno i jim.
Proč jsem se rozhodla psát právě o ní?
Třeba , stejně jako ona, máte syna nebo dceru. A třeba jim je právě taky čtrnáct, patnáct nebo sedmnáct let. Pak zcela jistě kolem vás bloumá nevyzpytatelný , zákeřný, na sebemenší chybu nebo omyl neustále číhající strašák jménem Puberta. Možná taky přesně nevíte, co , kde a jak dělá vaše dítě v době, kdy s ním nejste. Puberta nebývá věk na svěřování se rodičům. Vzpomínáte? Zvlášt, pokud jste si už dřív nezvykli povídat. Dost možná, že se vám někdy dávno stalo i cosi, co tomu dnes brání.
Ta žena ničím výrazně nevyniká. Na první pohled je úplně obyčejná. Stejně jako větší část jejího dosavadního života. A přece právě tenhle životní příběh může být mementem, které donutí přinejmenším k zamyšlení. Zveřejnění původně zamýšleného rozhovoru s ní jsem si nakonec rozmyslela. Nejsme všichni tak tolerantní a empatie schopní, aby jí někdo následně nezranil už tak dost zjizvenou duši. Podělím se tedy alespoň o zprostředkované přiblížení její životní cesty, která ji dovedla až do dnešních dnů. Prochází jimi obdivuhodně statečně. Jen ale ona sama ví, kolik ji to stojí sil.
Začátek příběhu – podobný jako mnoho jiných
Kdysi se zamilovala. Vdala se mladá, narodily se jí děti, nejdříve syn, potom dcera. Pak přišly manželské neshody a krach vztahu, který si patrně od začátku idealizovala. Scénář, jaký bývá častý. Od té doby klopotný život matky-samoživitelky. Pokud se právě teď zdá těm, kteří nic podobného nezažili, že se zase tak moc nestalo a neděje, vřele doporučuji vyzkoušet na vlastní kůži. Možná by, mimo jiné, přišli na to, že uživit děti, sebe a zabezpečit alespoň standard domácnosti z jednoho příjmu, rozhodně není žádná procházka růžovým sadem.
Jenomže, vše výše uvedené nebylo ničím natolik zásadním ve srovnání s tím, co ji teprve čekalo. Někdy si osud rád zahraje poněkud tvrdší hru.
V této souvislosti jsem si znovu uvědomila, jak je všechno v našem životě relativní. A jak nepoučitelní jsme, nikoho nevyjímaje, v příkrých úsudcích, jimiž hodnotíme jiné, vždycky ty druhé, ostatní. Až když se ocitneme v situaci, kdy můžeme chodu událostí přímo přihlížet, často pochopíme víc, a nejvíc.
Upřímně: Myslíte si, že dokážete své děti ochránit vždycky a spolehlivě před všemi nebezpečnými nástrahami, které ony považují jen za neškodný a vítaný adrenalin ?
Tahle žena to, bohužel, nedokázala.
Pak se stalo, co se stát nemělo
A životní příběh tedy pokračuje: Její syn se pomalinku blížil přes pubertální tápání k plnoletosti. Jenomže – ještě před tím se cosi se stalo. Neodolal pokušení. To se opakovalo ještě několikrát. A najednou už nedokázal přestat. Špatný příklad, nerozvážnost, lákadlo v podobě drog. O něco později už nejen pro svoji vlastní potřebu, ale jejich šíření dál. Pak se ale jako zázrakem začalo zase blýskat na lepší časy. Konečně se hlásil o slovo zdravý rozum a zodpovědnost. Rámec , bohužel, uzavírá udání a nařízený výkon trestu odnětí svobody. Nepodmíněně.
Jak se vůbec mohl do té doby bezproblémový a, dle svorného mínění matky i okolí, rozumný, citlivý, vnímavý , milý , přátelský a komunikativní kluk zaplést s podsvětím? Mnozí nad tím nechápavě kroutí hlavou.
Mohl a zapletl se.
Zase tak složité to očividně není. Nové lákavé příležitosti, je jich bezpočet, stačí si jen vybrat. Svodům jsou vystaveni především , jak tomu bylo vždycky, mladía nejmladší. Jenomže – k schopnosti zjevné nástrahy prohlédnout, domyslet je a odolat jim chybí to podstatné: zkušenosti.
Hlavně proto podvědomě cítím, že lekce, kterou matka a syn právě procházejí, je až příliš tvrdá. Vzhledem k povaze onoho mladíka i k rozsahu a konkrétnímu dopadu deliktu, kterého se nerozvážně dopustil.
Chci ale věřit, že tuhle zkoušku ve zdraví i se ctí přečká. A že pak už neoblomně odolá sebelákavějším nebezpečným svodům. Že ona pověstná mladická nerozvážnost , slepá euforie i mnohoznačně hlava v oblacích zůstanou už navždycky minulostí, kterou si musel projít. A s níž se musí vyrovnat, aby se dostal v životě dál. Chci věřit i tomu, že se jeho další cesta životem bude ubírat takovým směrem, o kterém by mohl, bez nekompromisně tvrdě nastavené přítomnosti, jen snít.
Hra s ohněm
Mládí, dychtivé, nespoutané a neustále v pokušení – možná to taky znáte. Někdy jako kdyby nastražil past ďábel. K uvíznutí v ní stačí přece tak málo. Zvědavost. Odtud je už jenom pár kroků k tomu, neznámé a tolik lákavé vyzkoušet. Spolu se stejně zvídavými kamarády, kteří do toho půjdou ochotně s vámi. Následuje opojný pocit, nepoznaná slast, starosti se rozplynou. Kdo by odolal příležitosti zopakovat si to? S jídlem roste chuť. Zvlášť, když je vám sedmnáct a svět , jak věříte, leží mládí u nohou.
Zkušenost a rozum obvykle velí riskantní hru s ohněm vůbec nerozehrát. Anebo rychle skončit. Pokud zkušenost chybí, ono první náhodné podlehnutí neodbytnému pokušení často střídá další. Někdy je těch podlehnutí víc, a jindy hodně.
Proto jsem skálopevně přesvědčena o tom, že je potřeba průběžně s dospívajícími dětmi komunikovat. I když se zdá, že o to teenager vůbec nestojí. I když se jakékoliv komunikaci zarputile brání, když jí navenek pohrdá a odmítá ji. Jeho skutečná vnitřní potřeba často bývá úplně jiná. A právě vnitřní zmatek se může někdy stát dospívajícím osudným.
Jak se tedy nejlépe zachovat?
Snažit se vnímat signály, které dítě vysílá. Mluvit s ním. Někdy to může být svízel, ale určitě vytrvat. Rozhodně pasivně nečekat, až se dítě nechá zlákat příslibem adrenalinu (a třeba i „snadného“ nabytí peněz) a půjde za tou výzvou slepě a bez rozmyslu jako osel za mrkví. Všímat si dřív, než bude pozdě, toho, co se kolem něj děje, a pokoušet se předvídat to, co by se dít mohlo. Myslím si, že takový přístup se musí zcela jistě nakonec pozitivně zúročit.
Někdo pokušení odolá, jiný podlehne
Snažila jsem se dobrat toho, jak moc je složité v naší společnosti něco z omamného sortimentu získat. Odpovědí zasvěcených, úředně odpovědných (!) touto probletikou se zabývat a řešit ji, mi bylo opakovaně jen rezignované pokrčení ramen. A pro mne nepochopitelné a překvapivé konstatování, které rozhodně neuklidní. Je to údajně totiž víc než snadné. Zatoužíte-li dnes vy nebo třeba životních výzev všeho druhu lační teenageři po dočasném úniku z reality, může se ho komukoliv dostat za pár chvil. Dostupnost prakticky čehokoliv, to znamená zdaleka ne jen lehkých drog, je snadná – a rychlá. A při troše „šikovnosti“ těch, kteří v tom umějí chodit, i prakticky nepostižitelná. A co je na tom všem,alespoň pro mne , krajně zarážející? Obsah tohoto konstatování je veřejným tajemstvím. Nikdo z odpovědných se jím netají. Ale nikdo s tím taky nic, nebo téměř nic, nedělá, dělat nedokáže. Volba je samozřejmě na každém: Pokušení odolat nebo podlehnout. Jak ale na klikatící se cestě k šťastné dospělosti trefit vždycky ten jedině správný směr? Otázka nápadně podobná té hamletovské.
Možnosti naší po všech (!) stránkách světu otevřené společnosti mají tedy i výraznou, znepokojivou trhlinu. Svoji stinnou stránku, se kterou si ovšem, přiznejme si to, příliš nevíme rady. Mnohdy netušená bezbřehost oněch možností připravuje zkoušky z nejtěžších a nejdrsnějších právě těm, kteří se v životě teprve hledají. A k jejichž šťastnému sebenalezení ještě nějaký ten kousek chybí.
Nic nového pod sluncem
Nedělejme si iluze. Před rozhodnutí volby, zásadnímu pokušení odolat či neodolat, budou pravděpodobně někdy postaveny i naše dítě.
Jediné, co pro své děti tedy můžeme udělat, je být jim průběžně nablízku. Dát jim jistotu své trvalé přízně. Jednu z mála jistot, kterou mají nebo by mít měli. Nelámat nad nimi hůl a rozpomenout se. Třeba na to, že i ti z generací dávno před námi zažívali podobné tápání, podobný přerod, podobně se ztráceli třeba i sami sobě, aby se většinou zase šťastně našli. Jen okolní svět byl poněkud jiný. Otázkou je, jestli jeho tehdejší (v jistém smyslu omezené) možnosti nebyly spíše výhrou pro zákonitě někdy, a někdy i často, chybující mládí.
Přeji vám všem, aby vás vaše děti překvapovaly jen mile. Vy sami pro to sice můžete udělat jen relativně málo, ale přesto stojí za to hledat nové a další cesty. A věřit, že vždycky se dá volit ze dvou možností. Vpravo nebo vlevo, dopředu nebo zpátky, rovně či oklikou. A vědět při tom, že na jednom místě nikdo dlouho stát nechce ani nevydrží. Šťastnou cestu životními peripetiemi nám všem!
Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto: pixabay.com
