„Pomohl byste mi s kočárkem?“ Věta, kterou už několik měsíců používám častěji než „cappuccino, neperlivou vodu a heslo na wi-fi, prosím“. Od doby, co moje roční dcerka začala bojkotovat nosítko a častěji cestujeme. Matka na rodičovské objevila ameriku: říct si o pomoc je o mnoho jednodušší, než plánovat cestu podle jízdních řádů bezbariérových autobusů.
Proč mají muži široká ramena?
Před několika týdny jsem potkala v příměstském vlaku sympatickou cyklistku. Usadily jsme se společně do VIP prostoru určeného pro majitele kol a kočárků a mladá žena se mi jala vyprávět o svých strastech se zavěšením kola do vlakových držáků.
„Když jsem jela naposledy, trochu jsem s tím zavěšením bojovala. Naproti mně seděli dva chlápci, a polohlasem se dohadovali – pomůžem jí, nepomůžem jí? Než se rozhodli, měla jsem kolo dávno zavěšený!“
Usmála jsem se a vyjádřila jí pochopení: „Tak to nebyli úplně mužové činu, co?“
Nevinná konverzace nabrala směr, který byl zřejmě od samého počátku nevyhnutelný. Pomáhají dnešní muži, nám ženám, aktivně a nezištně? Pustí sednout těhotnou ženu, pomůžou s kočárkem do schodů, se zavěšením kola do držáků?
Ale počkat. A co my, ženy? Přece máme pusu, ne? Proč ji často používáme až POTOM – k ventilování rozhořčení nad tím, jací jsou muži ignoranti – a ne v kýženou chvíli?
„Na druhou stranu,“ nadhodila jsem v náhlém uvědomění, „jste je možná mohla o pomoc s tím kolem poprosit.“
Cyklistka se krátce zamyslela a pak se zasmála. „No vidíte. Přiznám se, že to mě vůbec nenapadlo. Jak se snažím být co nejvíc samostatná…“
A tak pointa naší debaty příjemně vybočila z obětního „proč nám nikdo aktivně nepomůže?“ a proměnila se v sebevědomé „proč pasivně čekáme, až/jestli nám někdo pomůže?“
Myslím, že si nemusíme hrát ani na samostatné ženy, ani na křehké květinky. Nemusíme si hrát na nikoho, kým nejsme. Protože úplně stačí, když budeme své. Váží váš kufr přibližně jako malý slon a kolem stojí pět chlapů jak hora, ale nikoho z „těch idiotů“ (takhle to budeme později vyprávět kamarádce, nebo ne?) nenapadne přiložit ruku k dílu. Třeba vám tím život říká: převezmi otěže! Usměj se a promluv. Vsadím boty (a naštěstí teď frčí to bosochodectví…), že se pět mužů z pěti chytne za nos a pomůžou vám velmi rádi. A příště možná budou mít oči na stopkách a začnou být v podobných budoucích situacích aktivnější.
Bariéry v našem nitru
Cestovat bez bariér a nemuset si říkat o pomoc před každými schody je pohoda, na kterou si člověk snadno zvykne. Zároveň nás ale odřízne od ostatních spolucestujících a zážitků s nimi. Nechat si pomoct přináší často milé a úsměvné situace, trénink small talků, které se někdy překlopí v příjemné deep talky, poznávání se (sebe i druhých), inspiraci. A je jedno, jestli jsem o pomoc aktivně požádala nebo ji pasivně přijala. Dokonce mám pocit, že čím víc si o pomoc říkám a neberu to jako projev slabosti či nesamostatnosti, tím častěji si o ni vlastně říkat nemusím.
Paradox? Nebo štěstí na akční a laskavé lidi? Osobně to ve mně spíš budí pocit, že to tak měl život v plánu. Že nám zcela vědomě a opakovaně předhazuje situace, které nám z různých důvodů nejsou příjemné nebo se ošíváme už jen při jejich představě. Abychom se posunuli na další level, líp poznali sami sebe a postupně přijímali další výzvy. A „výzva“ nemusí vždycky nutně znamenat, že máme překonat překážku úplně sami.
Možná tou výzvou je právě nahlédnout do svého nitra a tam najít tu opravdovou překážku (ne, nejsou to ty schody v autobuse, ani vysoko umístěný držák na kolo ve vlaku) – tu, která nám brání říct třeba „Pomohl byste mi s kočárkem?“ Jasně, no. Objednat si kafe a koláč je a vždycky bude jednodušší.
Ale o jakých zážitcích a životních lekcích bychom pak nad tou kávou drbaly s kámoškou nebo psaly do Sidonie? 🙂
Autorkou článku je Martina Heš Hudečková. Foto: pixabay.com
