Stárnutí nezačíná s prvním šedým vlasem ani první mimickou vráskou. Je hezké myslet si, že dokud je duše mladá, jsme i my mladé. Jenže mladá duše je vám na plovárně nebo v baru k ničemu. Možná ve vás hrkne, ale pokud se o stárnutí zajímáte, je pravděpodobné, že přestáváte být mladá.
K dvaadvacátým narozeninám (před deseti lety) jsem od pražské kamarádky, která byla vždycky o kus napřed než my, holky z venkova, dostala krém, který vypíná kůži na nohách. Protože jsem ve věku, kdy začíná ztrácet pružnost. Smála jsem se tomu víc, než když mi kamarádi zabořili hlavu do šlehačkového dortu.
Když jsem letos o Vánocích vybalila ze zlatavého vánočního papíru krém proti vráskám, píchlo mě u srdce. „Abys byla pořád mladá,“ mrkla na mě máma. Začalo mě to hryzat. Od nového roku pokukuje po kamarádkách, jestli se jim taky dělají vějířky vrásek kolem očí.
Slečno, nebo mladá paní?
O stárnutí je neslušné mluvit. Společenské tabu. Protože víme, že ač si na kůži pravidelně roztíráme centimetrové vrstvy krému, na konci stejně čeká prohra. A se smrtí, jak říká klasik, smířit nejde se.
Můžeme se smířit s vráskami? Šedivějícími vlasy? Povadlou kůží na stehnech? Kruhy pod očima, které nezmizí, ani když spíte deset hodin v kuse?
Můžeme na tom pracovat. A prozatím se uklidňovat, že zatím jsme mladé!
Ne, ve třiceti fakt nejste stará. Ani ve čtyřiceti ne.
Dobře, oproti dvacátnicím jste stará. Ve čtyřiceti můžete být jejich mámou, při troše dobré vůle. Ale když minete padesátnici, bude vám závidět.
V padesáti se to prý láme. Říkají ti zkušenější. Ale nervou si proto vlasy.
Když jsem byla dítě, fascinovalo mě jedno. V krámu mojí mámě říkaly mladá paní. A ona některým ženám, fakt hodně starým (třeba pětačtyřicetiletým, pardon), říkala taky mladá paní. Kulila jsem oči. Proč jako? A kdy se říká stará paní?
Nevím, jak to zní vám. Mně „paní“ zní usedle. A usedlost je pro mě, možná neprávem, synonymem stárnutí. Postarší paní s hezky načesanými vlasy, perličkami v uších a širšími boky kráčí ulicí, aby si sedla do cukrárny a důstojně smlsla špičku naplněnou likérem. S povzdechem. „No jo, to mládí. To my zamlada…“
Hádám, že slůvko „mladá“ se přidává proto, aby prosté oslovení „paní“ nevyznělo příliš staře.
Nejradši proto mám, když mi říkají slečno. (A jak dlouho ještě budou?) Protože slečna je přeci mladá!
A potom?
Budu se utěšovat, že mám mladou duši. Protože o její mládí budu pečovat stejně jako o zevnějšek, leč tam souboj jednoho dne prohraju. Místo krému budu své duši posílat rozvernou energii. A budu se modlit, abych si neřekla: Na to už nemáš věk. Na minisukně? Ne, ty jsem nikdy nenosila. Na bláznivou jízdu na saních? Klidně v šedesáti.
Nevěř nikomu nad třicet
Tím, kdy přestáváme být mladí a stáváme se starými, se zabývají filozofové, psychologové i průzkumy. Abych nemluvila jen za sebe, američtí psychologové prý nedávno navrhli, že teenageři nemají být jen lidé do devatenácti, ale lidi až do třicítky. Juchů. Teprve nedávno jsem překročila magickou hranici mezi pubertou a dospělostí.
Na druhou stranu, s pubertou kráčí ruku v ruce taky: nezralost, nevyrovnanost, nezkušenost, zranitelnost. Hm, ale taky upřímnost. Ne nadarmo John Lennon říkal: „Nevěř nikomu nad třicet.“
Ruku v ruce se stárnutím jde i jistá neduživost duše. Nedůvěřivost v životní radosti. Ono je to logické, čím víc dostanete po tlamě, tím míň životního elánu vám může zbývat, pokud se s tím nepoperete ve stylu: co tě nezabije, to tě posílí. Čoveče, a to mě děsí víc než vrásky kolem očí. Být vysmátá a vrásčitá indiánská babička? Klidně! Být zapšklá důchodkyně? Nikdy!
Taky se prý říká, že čtyřicítka je nová třicítka, takže si jako třicátnice můžeme zatleskat. Podle týhle logiky je nám teprve dvacet. Což je báječné. Dalších pár let nezávazného svištění životem.
Zasloužilá matka
Někdo říká, že mládí končí, když k prsu přivinete dítě. Stanete se matkou. Ač si každý může o věku vhodném na mateřství myslet své, jedno je jisté. Věk, kdy ženy rodí děti, se prodlužuje. Konec konců, ve čtyřiceti rodily i naše prababičky jen s tím rozdílem, že začaly ve dvaceti.
Věk pro umělé oplodnění se v Česku zvýšil ze čtyřiceti na devětačtyřicet. Filmová hrdinka Bridget Jones porodila dítě ve třiačtyřiceti, stejně jako moje známá. Zcela přirozeně, bez asistence jehel nebo hormonů.
Ne, neříkejte, že to je nefér vůči dítěti. Vůči dítěti je nefér, když jeho máma v těhotenství kouří, pije, srší negativitou a ve skutečnosti ho vůbec nechce. Třeba proto, že k tomu nedozrála. Jen si plní čárku.
Tak kdy tedy končí mládí?
Podle posledních průzkumů považují puberťáci za staré lidi kolem padesátky. Jak ale podotýká psycholog Dominic Abrams: „Označení mladý nebo starý je subjektivní a z velké části závisí na věku pozorovatele.“
Evropané si myslí, že člověk přestává být mladý ve dvaačtyřiceti a starý je po šedesátce. Zdá se, že muži jsou v hodnocení mládí a stáří přísnější, podle nich mládí končí o dva roky dříve, než kolik v průzkumech udávaly ženy.
Nedá mi to a musím skončit citátem chytré ženy, který reaguje na to, že zatímco žena je stará, muž, ten nestárne, ale zraje. Věra Chytilová řekla: „No jo. Mužský. Ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou… zdechnou.“
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: pixabay.com
