Každý před sebou tlačíme problematické hovínko. Kuličku, která smrdí. Za kterou se stydíme. O které nemluvíme. Chceme, aby byla neviditelná. Aby ji nikdo nezahlédl a hlavně necítil. Tváříme se, že není. Že jsme voňaví, svěží, šťastní, mladí, krásní, bohatí, zamilovaní, úspěšní. Bez kuličky.
Ta kulička se mění v čase, místě a prostoru. Třeba ve dvaceti nebo třiceti je umotaná z hledání partnera. Půl roku po rozchodu před sebou pořád tlačíte hovínko samoty. Smrdí vám, chcete se ho zbavit. Chodíte do kruhu a šlapete cestičku ke vztahu, která nikam nevede. Pracujete na sobě. Chodíte na rozvojové kurzy, měníte se, abyste našli toho nejlepšího partnera. Abyste byli připraveni, až do něho vrazíte v obchodu nebo na sociální síti. Mine rok, dva nebo tři. Hovínko se zvětšuje. Lidi kroutí hlavou. To jako vážně není ten člověk schopný mít vztah? Vy se tváříte, že je to v pohodě. Chcete to tak. Jste singl a to je přece trendy. A za nic na světě nepřiznáte, že je vám mizerně.
Potom máte partnera. Mezi třiceti a čtyřiceti lety se množí dotazy: A co děti? Vy je nechcete nebo nemůžete mít. Buď to řeknete, nebo svoji kuličku skrýváte. Je to období, kdy byste měli být na vrcholu. Úspěšní v kariéře. Splácet hypotéku na krásný dům. Být obklopeni láskyplnou rodinou. Nejlíp zářit na stránkách časopisu (nebo aspoň na profilovce svého facebooku). Třeba ale máte práci mizernou, která vás neskutečně deptá. Vyděláváte, ale každé ráno vstáváte se staženým žaludkem. Tak si valíte tu nechutnou kuličku před sebou a blufujete: „Jasně, práce perfektní. Povýšení. Prachy. Máme se dobře. Jedeme na dovolenou. Vysmáté selfíčko taky bude.“
Všechno je jinak, říká můj otec. A mně se zdá, že vážně je všechno jinak. Průšvih je v tom, že chodíme v bludných kruzích, ve kterých si valíme svoje hovínko, schraňujeme ho, aby ho nikdo neviděl, a po očku pokukujeme po hovínkách jiných. Protože žijeme ve světě, kde všichni chtějí být krásnější, úspěšnější a bohatší. Kde se stojí fronty na botox a lidi si berou rychlý půjčky na poslední model mobilů. Aby ukázali, že jsou šťastní. Lepší. Že jejich hovínko neexistuje, nebo je alespoň docela maličké.
Loni v létě jsem se svým o dvacet let starším kamarádem (ne, opravdu s ním nespím) chodila po městě. Ukazovala mu kavárny a taky synagogu. „Sem jsme chodila, když mi bylo mizerně. Bylo mi asi dvacet a trápila se s kluky. Teď se tomu směju. Bylo to malicherný,“ říkala jsem se, když malebnými vitrážemi prosvěcovalo odpolední slunce. Pokýval hlavou. „No jo, vyřešíš jeden problém, přijde jiný. Tak to chodí.“
Tak to chodí. Jednu kuličku odvalíte a už se někde za rohem tvaruje jiná.
Každý něco řeší. Někdo porouchaný vztah, jiný mizerné bydlení, podřadnou práci nebo pošramocené zdraví.
Jen málokdo má ale odvahu ukázat svoji smradlavou kuličku v plné kráse. Protože co by na to řekli lidi, že jo. Hned za rohem by se v té cizí smradlavé kuličce začali dloubat. Zkoumali by, jestli je větší a smradlavější než ta jejich.
Nemám to jinak. Přiznávám.
Často se hnidopišnicky nimrám ve vlastní kuličce. Vidím ji obří, hnusnou a bolavou. Jindy je maličká. Docela lehká a vlastně voňavá. Dost často ji porovnávám s kuličkami ostatních, když mi je svěří nebo se mi podaří je z různých náznaků odhalit.
A občas se za to stydím.
Myslím, že čím míň mindráků máme a čím smířenější jsme sami se sebou, tím lehčí naše kuličky jsou. Občas třeba zvládneme popotlačit i kuličku svého kamaráda. Trochu mu ulevit. Povzbudit ho. Jen tak, s nevratnou investicí. Ale to už je vyšší level.
A potom je tu ještě jedna možnost. Vysrat se na to. Spláchnout očekávání okolí do záchodu. A být si po svém.
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: pixabay.com