Chtěla jsem vám převyprávět příběh jedné výjimečné ženy, který se odehrál mezi lety 1885 a 1950. Příběh baronky Sidonie Nádherné z Borutína. Právě její jméno dalo název i našemu časopisu. Jenže její příběh vám převyprávět nemohu.
Když jsem začala pročítat materiály a listovala knihou „Sidonie Nádherná píše svému nadlesnímu“, hned úvodem jsem narazila na tato slova, která baronka napsala v roce 1934. „…je důležité každé slovo, máme-li obdržet jasný obraz o činech, podnicích a poměrech lidí, kteří tu byli, a žádné slovo není nadbytečné, hledáme-li klíč k tomu, co nás denně obklopuje a je naplněno minulostí.“
Ne, nemám nejmenší předpoklady k tomu, abych podala věrohodný obraz jejího života. Byl plný zásadních milníků, bolestivých zvratů. Uvedu proto jen některá fakta a své dojmy, které jsem načerpala při procházce Vrcholovými Janovicemi, které jsou se Sidonií Nádhernou spjaté i po její smrti.
Život Sidonie Nádherné
Abych přiblížila alespoň trochu osud Sidonie Nádherné, neubráním se výčtu faktografických údajů. Ačkoli je píšu nerada. Vypadají tak suše, stroze. Přitom je za nimi skutečný život. Lidské srdce, které se muselo vypořádat s bolestí, emocemi…
Baronka se narodila v prosinci 1885, stejně jako její dvojče Karel. Měla ještě jednoho o rok staršího bratra Jana. Otec zemřel, když jí bylo deset let na zápal plic. Když bylo Sidonii pouhých dvacet pět let, zemřela také její matka.
Sidonie byla na svou dobu velmi vzdělanou mladou dámou – k literatuře ji přivedl bratr Jan, ke sportu zase otec, který jí naučil například bruslit. Vztah mladé Sidonie k umění ovlivnilo bezesporu i setkání s významným básníkem Rainerem Maria Rilkem. Oba byli spojeni hlubokým přátelstvím.
Sidonie se musela v roce 1913 vyrovnat se smrtí svého staršího bratra, který spáchal sebevraždu poté, co mu byla diagnostikována nevyléčitelná choroba. O několik dnů později se setkává se svou životní láskou, novinářem Karlem Krausem. Ačkoli ji později požádal o ruku, Sidonie váhala – jak sama napsala, potřebovala nezávislost a samotu.
Byla nesmírně tvůrčí. Ve Vrcholových Janovicích navázala na dílo předchozích majitelů a vytvořila působivý park. Bohužel z něho zůstaly již jen fragmenty a návštěvník potřebuje hodně představivosti, aby si dokázal představit jeho původní krásu. Věnovala se hudbě, zajímala se o umění, milovala přírodu, zvířata – často je na fotografiích zachycena se svými psy.
V roce 1931 po operaci slepého střeva zemřel Karl – dvojče „Sidi“. V roce 1936 umírá také Karl Kraus a Sidonie se ocitá osamělá. Musí se sama postarat o rozsáhlé panství, s čímž jí pomáhá zejména rodinný přítel Max Lobkowicz.
Blíží se druhá světová válka, která nevěstí nic dobrého. Na zámku ve Vrchotových Janovicích se usídlilo velitelství SS. Sidonie Nádherná musela svůj domov opustit, stejně jako ostatní obyvatelé obce i dalších přilehlých vesnic – v této oblasti si totiž německé jednotky zřídily cvičiště.
Dějinné události byly neúprosné. Ke konci války sice jednotky SS odešly, ale přišla ruská armáda, která neměla nejmenší zájem na tom chovat se k zámku a historickému odkazu s úctou. Drancovali. Co nevydrancovali ruští vojáci, dokončili místní obyvatelé – nenávisti plní komunisté, kterým nebylo nic svatého. Pamětníci ještě dnes vyprávějí, s jak velkou záští bylo drancování vedeno. Přitom Sidonie nikdy nekolaborovala. Naopak, pod německou okupací trpěla podobně, jako ostatní lidé…
Procházka zámkem a zahradou
Je to smutný pohled. Zámek je sice opraven, uvnitř najdeme zajímavou expozic Národního muzea… Jenže chybí původní vybavení zámku. Bylo zničeno, když ho komunisté a jejich kumpáni vyhazovali oknem. To, co zbylo se vejde do pouhých dvou místností. Té poslední vévodí krásný portrét baronky od Maxe Švabinského.
Po prohlídce jsme se vydali do parku. Červencové parno lákalo mezi vzrostlé stromy. Kolem rybníku jsme stoupali do mírného vršku. Tam odpočívá Sidonie. Když se komunisté chopili moci, začali ničit a drancovat, Sidonie utekla v roce 1949 přes Šumavu na západ. Získala sice svobodu, ale přišla o svůj domov, o který s tak velkou láskou pečovala. Po válce byla odhodlaná dát zničenému parku opět původní podobu, ale znovu o něho přišla – tentokrát kvůli jiné totalitní moci. Vyčerpaná a nemocná zemřela v roce 1950 v Anglii. Její ostatky byly na místo, které si sama vybrala, převezeny až v roce 1999 – téměř padesát let na ní čekal hrob vedle jejího dvojčete. Na malém hřbitůvku odpočívá také její otec, matka a bratr Jan. Dojemné jsou i náhrobky pejsků… Neměla jsem s sebou nic jiného než polní kvítí, které jsem rovnoměrně rozdělila na každý náhrobní kámen.
Park byl pochmurný i v bujném a kvetoucím červenci. Tmavá zákoutí, stesk, smutek… Stromy jen ztěžka třepotaly svými listy. Proč? Proč lidská zloba napáchala tolik zkázy?
Osud baronky Sidonie Nádherné odkazuje k tomu, že skončily staré časy… nastal chaos, boření, ničení.
Proto je tolik příznačný podtitul knihy od Aleny Wagnerové – „Sidonie Nádherná a konec střední Evropy.“
To, co jsme zničili, budeme pracně znovu tvořit. Nechť jsou nám odkazy, které se přes snahu nenávistí vedených ničitelů, zachovaly, inspirací. Nechť v sobě najdeme tvůrčí sílu a sílu vzdorovat škarohlídům s hlavou vztyčenou.
Kde se o Sidonii dočtete více?
- Sidonie Nádherná a konec střední Evropy – autorka Alena Wagnerová.
- Sidonie Nádherná píše svému nadlesnímu – autor Jaroslav Žák.
- Za návštěvu také stojí zámek Vrchotovy Janovice – vstupné je jen 50 korun, park je velmi působivý. A pokud se tam vydáte, zkuste alespoň u hrobu zapálit svíčku…
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto autorka.
