V květníku ovázaném pentlí se zelenají výhonky pšenice, na okně stojí váza s březovými větvičkami ověšenými vyfouknutými vajíčky. Žádné laciné kreatury z hobby marketů. A podobné budou celé letošní Velikonoce – s tradicí, ale bez průmyslových lákadel a zvyků, které bolí.
Byl časný večer, první máj… Ne, to není neznalost klasika ani překlep z roztržitosti. Včera navečer jsem vyběhla doplnit gastronomické zásoby k chystané večeři. Obloha byla zatažená skoro máchovsky. A proti mně si s úsměvem vykračoval mladík asi dvacetletý, s větvičou břízky v ruce.
Moje babička nikdy nezapomněla rozkrojit jedno z nazdobených velikonočních vajíček na tolik dílků, kolik členů právě měla nejbližší rodina. Ten kousek vajíčka, který jsme všichni snědli, symbolizoval rodinnou pospolitost. „Aby rodina držela pohromadě“, to byla slova moudrého stáří.
