Byl časný večer, první máj… Ne, to není neznalost klasika ani překlep z roztržitosti. Včera navečer jsem vyběhla doplnit gastronomické zásoby k chystané večeři. Obloha byla zatažená skoro máchovsky. A proti mně si s úsměvem vykračoval mladík asi dvacetletý, s větvičou břízky v ruce.
Pověru, která se váže k prvomájovému polibku pod jarně se zelenající břízou známe patrně všichni. Jen přístup k dávné symbolice už pojednáváme každý po svém. Můžeme se nad ním jen shovívavě pousmát, ale taky k němu můžeme přistoupit s určitou pokorou. Jako k pradávnému, krásnému rituálu, který nás pojí s našimi předky.
Ten kluk, který mne míjel, evidentně spěchal . Za někým, koho měl rád, a kvůli komu větvičku z břízy odlomil. Jako kdysi třeba jeho pradědeček, děda nebo možná ještě i táta.
Současnost je na projevy citů skoupá. Někdo se za ně stydí, jiní jimi nehodlají ztrácet svůj drahocenný čas. A romanti ka – ta už se nenosí vůbec a v očích mnohých je hodna ledatak zesměšnění. To je ale neuvážená pošetilost, která se následně evidentně odráží v životě mnohých. Stačí se jen porozhlédnout.
A snad právě proto mě včerejší letmé setkání tak zahřálo u sdce. Ten kluk, navzdory kabonící se obloze, zářil. I kapky v moři se mohou časem spojit v mocný proud. Skutečně si myslíte, že nám ho není ani trochu zapotřebí?
Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto: pixabay.com
