V životě volíme své priority. Vždycky. Vždycky bývá pro nás cosi v danou chvíli důležitější než něco jiného, dalšího. A vždycky to je relativní. Hledáme nutný kompromis.
Může se jednat o cokoliv. A tomu jinému, dalšímu (tedy prozatím odsunutému na později či na neurčito) se pak chceme věnovat nejlépe, AŽ… AŽ třeba dostudujeme, AŽ si najdeme vytouženou (nebo alespoň nějakou) práci, AŽ budeme vdané nebo ženatí, AŽ se narodí děti, AŽ děti odrostou, AŽ budeme mít prostě čas… Jenomže podstatné zůstává, aby k tomu „AŽ“ vůbec někdy skutečně došlo. Abychom se toho „AŽ“ dočkali, nebo případně i dožili, a tedy zrealizovali , někdy i dlouho předlouho, plánované.
Kdo chce, hledá možnosti…
Vůbec nepochybuji o tom, že to znáte taky. Cosi tedy čeká, až správně a dostatečně nazraje vaše nálada i okolnosti, až si uděláte čas. A takové čekání se někdy může dost protáhnout.
Jeden drobný, celkem nevinný, příklad za všechny:
Kdysi, nešťastná z toho, že nestíhám všechno tak, jak bych zrovna chtěla a potřebovala, jsem si začala psát seznam pro mne lákavých titulů knížek. Ten soupis jsem si původně nadepsala jako „pomaturitní četbu“ a těšila jsem se, jak ji následně, brzy, co nejdříve samozřejmě, krásně a šťastná zrealizuji. Průběžně po nějakou dobu jsem připisovala stále nové a novém tituly, které mne právě z důvodu tehdy pociťovaného nedostatku času míjely a které jsem si toužila přečíst. Přečíst, až… Ke své vlastní nelibosti i zklamání musím přiznat, že některé ze zmiňovaných knížek na to, až je někde objevím a konečně otevřu, čekají dodnes. A že už to je nějaký ten pátek!
…kdo nechce, hledá důvody!
Podobné to v životě bývá s mnohým. A často , bohužel, i v souvislostech, kdy jejich reálnou existenci nevrátíme. Už nikdy. Jistěže mám na mysli komunikaci, kontakt s těmi, kteří jsou nám blízcí, jsou součástí nás samých, naší rodiny, užší nebo i třeba té vzdálené, a jejichž čas už se, jak se říká, naplnil.
Až poté si často srovnáme líp a snad i dobře svůj postoj k „žebříčku životních hodnot“, který jsme měli každý do té doby nějak poskládaný po svém. To není mentorování ani prezentace nabyté „životní moudrosti“. To je skutečnost. A většinou, nejsme-li extrémě sebestřední, bez jakékoliv stopy citu a hned tak něco nás „nerozhází“, k podobnému přehodnocení dojdeme nakonec všichni. Dřív nebo i později, to je úplně jedno v kontextu toho, o čem je řeč.
Poslouchat a slyšet není totéž
Moje babička z tátovy strany zažila skutečně mnohé. Jako dospívající – a posléze i jako dospělá – jsem hrozně ráda poslouchala její vyprávění. Jakoby léty pamět, vzpomínky ožívaly. Babička si detailně vybavovala podrobnosti a potřebovala, aby jí někdo naslouchal, aby ji poslouchal – a hlavně slyšel… Potřebovala si popovídat i vypovídat se. Z toho, co bylo dávno, ale i z toho, co je právě teď, ze svého stáří.
Rozdělme se o svůj čas
Ano, potřeba, aby nás někdo nejen poslouchal, ale skutečně i slyšel, je přirozená. Její apel bývá různě naléhavý. A taky my poslouchající, naslouchající a pokud možno i slyšící jsme různě disponováni a ochotni věnovat tomuto apelu svoji momentální pozornost, svůj čas. Svůj drahocenný čas, o kterém se vesměs mylně domníváme, že je ho nedostatek a že patří výhradně a jen nám. Přiznejme si to. Často máme důležitější činnosti před sebou, kterým se potřebujeme a hlavně chceme v tu chvíli věnovat. Proto naší volbou mnohdy bývá, že odkládáme od nás třeba právě očekávanou komunikaci na dobu, až… Jenomže, kdy to „AŽ“ skutečně nastane? To mnohdy sami netušíme.
A přece je to prosté. Až k tomu budeme mít „dobrou vůli“, až budeme sami cítit podobnou potřebu, až budeme jednoduše chtít.
Až se tak skutečně tedy stane, nemusí už být ale realizovatelný onem původní záměr. Třeba právě akt „obyčejné“ mezilidské komunikace, který byl onou naší potřebou, dobrou vůlí nebo prostým chtěním podmínen. K odkládané komunikaci už nikdy nemusí dojít, z důvodů, které jsou zřejmé. A to hlavně k naší vlastní škodě. Je někdy smutné, že až prožitá zkušenost, kterou už nic nezmění, důkladně zamíchá našimi životními prioritami. Těmi, které byly do té doby neohrozitelné a trvající středobody našich zájmů , a přece svojí skutečnou hodnotou třeba i pomíjivé až běda.
K tomu, abyste bystře , včas a neomylně dokázali v životě rozpoznat významné od bezvýznamného vám všem ze srdce přeje dostatek citu i času UŽ TEĎ.
Autorkou článku je Jarmila Jiráková
