Někdy přemýšlím o tom, že jsem se narodila do zvláštní doby. Patřím ke generaci, která ještě stihla hledat ve Zlatých stránkách, pozorovat mamku, jak prostřednictvím pevné linky telefonuje do kina a zamlouvá lístky, a s úžasem si prohlížet to obrovské pádlo jménem mobil, jaké táta právě přinesl domů. V této éře jsem nestačila prožít dostatečnou část života, jenomže někteří kamarádi, jen o pár let mladší, už si na ni vůbec nepamatují.
Informační revoluce na vlastní kůži
Aniž si to uvědomujeme, každý den nám ostatní vtloukají do hlavy, že „informační revoluce“ má samé výhody. Ano, nepochybně. Souhlasím. Přibližně v době, kdy jsem chodila na základní školu, se pomalu začínalo spoléhat na to, že si všechno můžeme bez problému najít na internetu, což podle mě nutilo učitele zadávat nám více projektů a dlouhodobých domácích úkolů. Nebyli jsme jako dnešní děti, které umí už v kočárku pracovat s vyhledávačem, ale očekávalo se od nás, že to zvládneme. Nevzpomínám na tu dobu ráda, necítím, že by mi jako dítěti ten obrovský průlom ulehčoval práci. Všechno, co je dnes samozřejmostí, bylo teprve v počátcích.
Ke konci základní školy a na začátku střední už by mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, že to bylo kdysi dávno jinak. Při studiu informačních technologií jsem pak byla tolikrát postavena před úkol hledat něco, o čem se zkrátka vůbec nic najít nedalo! Dělala jsem prezentace na témata, která zatím nebyla probrána a kterým jsem nerozuměla. Cílem bylo naučit se konkrétní látku prostřednictvím hledání a vlastního zpracování, jenomže párkrát jsem vůbec nevěděla, po čem pátrám.
Dát sbohem vymoženostem dnešní doby?
Možná by někdo namítl, že já sama si jistě nedokážu představit život bez možnosti vytáhnout z kabelky telefon a naprosto kdekoliv si najít jízdní řád, abych na zastávce nemrzla příliš dlouho. Ovšemže nedokážu. Myslím, že většina z nás by se těchto výsad vzdávala jen těžko. Představte si, že bychom najednou zase spoléhali na pevnou linku, listovali ve slovníku a chodili do knihovny pro údaje, které nám Google vyhodí během vteřiny. A co teprve pohodlné nakupování on-line, srovnávání cen zboží nebo internetové bankovnictví? O sociálních sítích ani nemluvě! Hrůza pomyslet, že? Ale… Ano, je tady jedno velké ,,ale“.
Hurá k vyhledávačům!
,,To já vám nepovím, detailnější popis si můžete přečíst na našem webu…“
,,Proč bych ti měl něco vysvětlovat? Můžeš si to přece najít na internetu.“
,,Zkus si to zadat do vyhledávače.“
Nepřipadají vám tato hesla až příliš povědomá? Nesetkáváme se s nimi dnes a denně? Děsivou skutečnost jsem si vlastně připustila teprve nedávno. Vyrazila jsem po dlouhé době do posilovny a cestou mě náhle napadlo, že bych mohla využít peníze nabité na své kartičce a vyzkoušet pro změnu nějaké skupinové cvičení, věděla jsem totiž, že v tomto studiu nemusím být dlouhodobě zapsána na žádný kurz a je možné přijít si zacvičit jednorázově. Na recepci jsem se zeptala, jaké formy cvičení jsou k dispozici. Slečna protočila panenky a otráveně odsekla, že si to přece mohu přečíst na stránkách!
Byla jsem poměrně klidná. ,,Dobře, a je to tu někde vyvěšené na zdi?“ Její nechápavý výraz mne donutil přemýšlet nad tím, zda jsem opravdu řekla něco natolik divného či nemístného, že si z ničeho nic připadám jako Alenka v Říši divů, která prostě jen automaticky nevytáhla chytrý telefon! Pro upřesnění centrum nabízelo jen asi čtyři možnosti cvičení.
Vysokoškoláci jistě ví, jak je v dnešní době záludné neustále kontrolovat stránky univerzity a hledat neviditelné, ale nesmírně důležité informace kdesi pod čarou. Občas se chci alespoň ve volném čase nadechnout a zeptat se nějaké živé bytosti!
Jen pár dní na to jsem byla na návštěvě u svých prarodičů, dívala se s nimi na televizi… Během reklam jsem si uvědomila, že každá z nich nás vlastně odkazuje na ty či oné internetové stránky, kde máme prý možnost najít více informací. Ale co moji prarodiče? Neměli možnost naučit se pracovat s počítačem a teď už nechtějí. Od té doby si stále víc a víc všímám toho, že mne všichni jen posílají k vyhledávačům.
Méně víme a více zapomínáme
Někdy jsem úspěšná. Jenomže někdy je průběh úplně jiný… Na Googlu se na mě začnou sypat milióny a milióny výsledků. Prohlížím pár prvních odkazů a po dvou hodinách pátrání a zkoušení různých kombinací slov v zadání unaveně odkládám notebook a zjišťuji, že údaje jsou natolik odlišné, že nevím, které si mám vlastně vybrat, navíc skutečné a přímé odpovědi se mi tak jako tak nedostává.
Informace, informace, informace… Valí se jich na nás tolik, avšak stále je neumíme třídit. Dělat si výpisky z konkrétní učebnice není těžké, avšak dělat si výpisky z obsáhlých a lišících se článků na internetu je vlastně takřka nemožné, když se nad tím zamyslíme.
Nechci se vracet v čase, dost možná bych v jiné době vůbec žít neuměla. Naše éra má oproti těm předchozím tolik výhod! Jen bych se ráda na chvíli zastavila. Pocit, že si dnes všechno můžeme najít, je naprosto mylný. Nespoléhejme na vyhledávače. Někdy nás nutí méně vědět a více zapomínat.
Autorkou článku je Helena Žáková, foto: pixabay.com
