Kdyby se nestala ta věc, obula bych si tenisky a vyběhla. Ráno bylo líné. Sobota. Voňavá lógrová káva. Čerstvé rohlíky od Vietnamců s českým máslem. Geniální kombinace chutí. Tělo od večera připravené na pohyb. Místo běhu kolo. Brdské lesy přitahují.
Už asi rok kupuju nové kolo. Neúspěšně. A tak jezdím pořád na tom, co jsem pořídila, když mi bylo devatenáct. Rozuměj, to už je opravdu hodně – a možná ještě víc – kilometrů, než se může zdát. Jedu zvesela a energicky. Je docela fuk, že přehazovačka občas sípá. Že to sem tam někde zavrže. Je to jako život. Ne vždycky dostaneš ideální nástroj, výbavu a výstroj. Před sebou máš třeba kopec. Jenže jsi nasedl na kolo, které dlouho nikdo neolejoval. Je jen na tobě, jak si s tím poradíš.
A hned na začátku tvé cesty kopec. Mírný. Prudký. Táhlý. Krátký. Tak šlapeš. Můžeš se vztekat, nadávat, funět, zkusit jet oklikou, skákat přes kořeny v domnění, že si ulehčíš. Ouvej. To bolí. Můžeš si natlouct, protože se chceš vyhnout výmolu a spadneš do mnohem větší jámy. Ber to tak, že ta cesta je jen jedna. Před tebou. Neohlížej se. Když se budeš moc často otáčet, určitě si namlátíš.
A když koukáš jen do dálky, uniká ti krása. Borovice, která vyčnívá nad ostatní. Veselý ptáček, který ti zazpívá. Lesní mýtina plná voňavých bylin. Tři krásné divizny u příkopu. Šišky. Dozrávající ostružiny. Kapradí jako v pohádce. Kousek dál zase přeslička. Sluneční paprsky, které ti opalují ruce. Svěží vzduch, který ti rozpíná plíce a dává ti vědět, že JSI.
Takže se neohlížej dozadu. Nedívej se ani moc dopředu. Jeď. Po každém kopci je alespoň krátká rovinka, kde se zase volněji nadechneš. Je jedno, žes to kolo vytlačil, protože ti došly síly a zrovna za tebou nebyl nikdo, kdo by tě popostrčil. Určitě tam bude příště. Vydýchej se. Popřemýšlej, proč tě ten kopec tak zmohl a pouč se z nezdarů, jako úspěšný cyklista. Když sjíždíš kopec, je to euforie. Přibrzďuj. Když je rychlost šílená, proletíš cestou ani nevíš jak. A spoustu podstatného nezahlídneš ani koutkem oka.
Jo, tak jsem vyjela ten kopec. A takhle nějak si při tom přemýšlela. Zajímalo mě, co je dál. Ještě dál. Vyjíždění a sjíždění neznámé cesty v lese, kde není ani živáčka je trochu divočina. Posedy evokují divočáky spokojeně odfukující v houští. Káně nad stromy je svobodnější, než se mi kdy snilo.
A pak se otevřel pohled, který obveselil mojí duši. Louka mírně stoupala a vlnila se v tichém tanci. Modré, fialové, bílé, žluté květy zářily ve svěží zeleni. Sem tam chomáček keře. V dálce sytě modrozelený lem lesa. Nad ním světlé nebe ozdobené bílými šmouhami.
Když jsem sjížděla z toho kopce, broukala jsem si písničku. Melodii, ve které se snoubila divokost, lehkost, svoboda, nadšení, radost, bezprostřední okamžik. A zdálo se mi, že za mnou letí anděl. Můj krásný anděl. Roztáhl křídla a plachtil. Chvíli z čiré radosti po zádech otočený k nebi. Jako zkušený pilot. Sem tam nějaká otočka. Báječný pocit mít ho při té cyklojízdě životem v zádech.
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: pixabay.com
