Že by nám skutečně už jaro, nejen podle kalendáře, klepalo na dveře? Ba ne. Zatím to tak nevypadá. Předpověď počasí slibuje, že se zima zřejmě ještě připomene. A to i přesto, že dnešní počasí leckde téměř už naplňuje představu o podobě probuzeného jara. Rtuti teploměru se zatím do výšky moc šplhat nechce, a tak se někde zřejmě brzy dočkáme ještě i sněhu.
Datum prvního dne letošního jara se bude psát už za pár dní. A taky oslavíme jarní svátky , Velikonoce. Jenomže paní Zima zřejmě jen tak otěže z ruky zatím nepustí. Snad tím chce na poslední chvíli splatit aspoň část svého dluhu. Byla přece v průběhu své vlády letos opět na sníh a mráz poněkud skoupá. A tak, tentokrát meteorology naprosto přesně avizované, úterní probuzení do nadýchané bílé nádhery ve mně vyvolalo téměř nostalgické vzpomínky. Asi proto, že běh času kolem nás se zrychluje čím dál tím víc. Anebo se mi to s přibývajícím věkem jenom zdá?
Když zima čaruje
Za oknem obrázky jako od pana Lady. Z nebe se hojně sype nadýchaná krása. Načechrané větvičky a větve stromů i keřů zkrásněly ozdobeny bílou pokrývkou. Vždycky znovu je pro mne tenhle pohled jako kouzelný návrat do dětství. A taky, hlavně, do raného dětství mých dětí. Zasněžený obzor vybízí k procházce čerstvým sněhem, který tak zvláštně pod botami vrže. Vybavujete si ten zvuk? Ve městě bývá vzácný. To toulky po horách ho nabízejí štědřeji. Ačkoliv – taky ne vždycky. Přesto, že zima je této časově omezené nabídky logickým příslibem.
Mockrát jsme i na Šumavě vyhlíželi sníh marně. Museli jsme se spokojit s procházkami v dešti. Vždycky jsem se utěšovala tím , že alespoň dýcháme plnými doušky tělo i duši uzdravující , čerstvý horský , vzduch.
Taky jsme mnohokrát mívali uloženou v mrazáku vzácnou zimní relikvii, na kterou se chodily děti dívat. Byl to první , a často i poslední (protože jediný) sníh, který té zimy ve městě napadl a alespoň chvíli se udržel.
A dávný vjem do třetice. Je to už hodně let, ale tuhle vzpomínku jsme si všichni uchovali v živé paměti: Konečně tedy té vzpomínané zimy napadl taky ve městě první sníh. Dlouho marně, o to ale s větší dětskou touhou, očekávaný . Bylo tenkrát už dávno po Večerníčku a naše tehdy malé děti z okna radostně pozorovaly tu hustě padající bílou nádheru. Něco mi říkalo, že do rána z ní zbyde pramálo. Nechtěla jsem ani trochu riskovat zklamání dvou natěšených dětských dušiček. Rozhodla jsem se okamžitě. Vyšli jsme do liduprázdné, jen slabě osvětlené , pozdně večerní ulice, která se od naší odpolední procházky proměnila k nepoznání. Připadali jsme si na chvíli jako v pohádce. Děti s radostným pokřikem pobíhaly ve sněhu, koulovaly se, okouzleně pozorovaly proměnu, kterou si tehdy z předchozí zimy ještě moc nepamatovaly. Jen sáňky ani boby se ten večer ke slovu nedostaly, na to bylo opravdu až příliš pozdě.
Byli jsme tou dobou možná jediní, co si nadýchané nadílky ve městě aspoň trošičku užili. Ráno už jen tající, městsky špinavě šedivá, břečka dávala tušit, že ještě v noci mohla být krásná. Děti si samozřejmě to následující ráno zdravě přispaly. Bohatší o zážitek, který jsem jim nedokázala odepřít. Vzpomínají na to dodnes, stejně jako na první sněhové vločky, které jsme několik zim po sobě měli , pro jistotu, vždycky v sáčku z mikrotenu uloženy v mrazáku jako svátost až do léta.
Takové maličkosti a kolik radosti přinesly!
A tak mě napadá, že právě ty v mysli nejhlouběji uložené radostné prožitky bývají nadosah všem. Záleží jistě ale na úhlu pohledu, kterým je nahlížíme. I zdánlivě obyčejná věc nebo zážitek může mít přece v sobě nevšední kouzlo.
Splnitelná samozřejmost?
Vypnit dětské přání, zprostředkovat kouzelný zážitek, přispět k radostnému opojení splněným očekáváním, přidat vlídné slovo, úsměv, společně se smát. Jenom tak, obyčejně a samozřejmě, být prostě spolu.
Aspoň chvíli nikam nespěchat a užít si společně čas. Ruku na srdce, je to pro vás v tom dnešním každodenním obvyklém kolotoči splnitelná i průběžně naplňovaná samozřejmost?
Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto: pixabay.com
