Žiju, nebydlím. S kuchyní za sto litrů na mě nechoďte

Můj americký čtyřiadevadesátiletý kamarád říká, že jeho největším koníčkem je život. Onehdy svému lékaři na otázku co je jeho největší hobby odpověděl jednoduše – living. Ani po čtyřiadvaceti letech, co žije ve svém novém domě v nádherné oregonské krajině, který začal stavět v sedmdesáti, ho nemá dodělaný. Nedávno mi přes Skype ukazoval, jak obkládá terasu. Žádný spěch. Inspiruje mě. Ani já se nenechávám stresovat tím, že naše bydlení není jako ze žurnálu.




Vybrala jsem si žití, nikoli bydlení. Je to jednoduché. Abych v občasném zápalu úklidu věděla, kde jsou mé hodnoty, přilepila jsem si na lednici docela stylovou samolepku. „Uklizená domácnost znamená plýtvání životem.“ A toho se víceméně držím. Až na výjimky, samozřejmě. Dnes jsem třeba uklízela koupelnu a vysávala.

Čím se už rozhodně netrápím, je skutečnost, že rekonstrukce naší chalupy nepostupuje tak rychle, jak by si někteří přátelé přáli. Ale oni tam nebydlí. Loni jsme s velkou pompou poprvé spláchli na záchodě, do té doby jsme zažívali spoustu legrace v kadiboudě. Letos čekáme na kuchyňskou linku. Docela obyčejnou. S kuchyní za sto táců na mě nechoďte. Parádu nám udělá stařičký kredenc a stůl z devatenáctého století. Miluju vintage nábytek. Nábytek, který má šmrnc a styl. Nábytek, který zvládne horký hrnek.

Půl roku žijeme ve městě, půl roku na vesnici. Zrovna jsem ve městě. Sedím na balkonu obyčejného panelákového bytu a dívám se do krásného zeleného kopce před námi. Do centra to mám pěšky dvacet minut, na kole deset. Do přírody pár kroků. Jasně, žádný moderní luxus, ale je tady čisto a klid. A hlavně, v noci se nebudíme ze spánku děsem, jestli budeme mít příští měsíc na splátky. Ten byt, zatím jen částečně zrekonstruovaný, nám totiž říká pane. A vůbec mě netrápí, že lino v kuchyni by chtělo vyměnit. A že obývák by byl útulnější s novým kobercem. Máme se totiž v tom našem bytě rádi a žije se nám tady pohodlně.

Na chalupu dojedeme do půl hodiny, a když se nám chce, nocujeme tam. V srdci cítím velkou vděčnost za tu velkou svobodu. Vybrala jsem si zážitky, jednoduchost a opravdovost. Naše nová koupelna na chalupě je docela obyčejná. Sprchový kout, bílá dlažba. Jediný luxus, který jsme si dopřáli, jsou stylové armatury. A to hlavně proto, že dlouho vydrží. Naše koupelna je funkční, není na ukazování. A taková bude i kuchyně. Samozřejmě, mohli bychom zainventovat a za vše utratit třikrát tolik. Ale proč? Aby si řekli: mají na to? Ne. Tenhle život žijeme jen jednou. A jsou to zážitky, které nám nikdo nevezme. Raději proto platím za ně.

Je mi líto prázdných bytů s pětimetrovou kuchyňskou linkou, na které se nikdy nevaří. Je mi líto luxusních ložnic, do kterých nikdy nevstoupí láska. Je mi líto uměle vytvořených zahrad, kde nikdy nevyroste žádná zelenina. Na druhou stranu to vše respektuju. Máme na výběr. Jen si prosím uvědomujme, že ta krása zapadajícího slunce je méně pomíjivá než ultra moderní umělý kámen, který když nemáte, měli byste se cítit nepatřičně.

Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: pixabay.cz


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *