Ženy disentu a Sametové revoluce

Byly – a některé stále ještě jsou – silné. Ženy, které říkají, co si myslí. Konají, jak cítí. Pokouší se prožít život v pravdě a lásce. Snaží se žít s ohledem na jisté morální principy a zásady. Tyto ženy nás inspirují. Působily v disentu, účastnily se listopadových událostí 1989. Nyní je vhodná chvíle si je připomenout.

Nedá mi to a musím vás požádat o chvilku strpení. Vynořila se mi totiž vzpomínka na můj listopad. Roku 2004. Je to už šestnáctlet. Tehdy bylo chladno. Přijeli jsme vlakem do Prahy. Parta studentů Filosofické fakulty, většina z nás později složila státnice z politologie. S sebou jsme si vezli transparenty. Už přesně nevím, co na nich bylo. Byly barevné. Trochu vtipné a odkazovaly k demokracii, svobodě. Tenkrát se 17. listopadu konala manifestace, za svobodu, demokracii. Po patnácti letech jsme si prošli s lampiony stejnou trasu, jako studenti v roce 1989. Úžasný kolorit. Světla, hodně mladých lidí. Vedle mě kráčel Ladislav Smoljak. Podívala jsem se mu do očí a usmála se. Netroufla jsem si ho oslovit a dodnes mě to mrzí. Nechce se mi věřit, že už je to víc než deset let.

Uplynulo přesně 26 roků, co vyvrcholila nespokojenost s komunistickým režimem. Totalitní systém, který se dodnes bojíme přesně pojmenovat, měl na svědomí celou řadu životů. Kvůli demokratickému smýšlení a pevnému charakteru soudruzi popravili Miladu Horákovou – v tom jsme si připsali smutné prvenství. V jiných komunistických zemích totiž soudci ženě ve vykonstruovaném politickém procesu oprátku kolem krku neuvázali.

Buďme kreativní, tvořme občanství

Když režim padl, nebylo vyhráno. Nadšení a euforie z nově nabyté svobody nemůže trvat věčně. Přerod komunismem pokřivené nátury české společnosti trvá dodnes. Jak řekl Timothy Gordon Ash: „Všichni víme, že komunisté nám ukázali jakým způsobem přeměnit akvárium na rybí polévku a otázkou je, zda je možné přeměnit rybí polévku zpět na akvárium.“

Dorostla generace, která vyrůstala ve svobodě. Z dětí narozených po roce 1989 jsou dospělí lidé. Mnozí z nich mají své rodiny. Jenže staré vzorce přetrvávají. Bratříčkování, podlézání, minimum respektu a vzájemné úcty, uzavírání se, stahování se do sebe, nezájem o věci veřejné… Otázkou je, kolik z toho je dědictvím komunismu, kolik z toho je důsledkem konsumní společnosti, ve které žijeme. Jak řekl Ralph Dahrendorf, přechod k demokracii trvá šest měsíců, přechod na tržní ekonomiku šest let, vybudování občanské demokratické společnosti šedesát let. Nejsme ještě ani v polovině.

A moc často zapomínáme, že součástí občanské společnosti, která je nepostradatelným prvkem demokracií, jsme my. Já, ty, vy. Každý z nás může každý den přispět k jejímu formování. Třeba tím, že podrží dveře paní s berlemi. Že se zastane slabšího. Že nezištně vrátí ztracenou peněženku. Že ve své vsi uspořádá s přáteli posvícenskou zábavu. Že bude ctít základní morální hodnoty.

Inspirací v tomto smyslu není nikdy dost.

Vybrala jsem pro vás čtyři ženy, které sehrály důležitou úlohu v českém disentu, účastnily se listopadových událostí a dodnes mají co říci – ať už svou současnou činností nebo odkazem, který zanechaly.

Kéž by nám byly příkladem. Kéž bychom dokázaly jít s hlavou vzpřímenou a nebály se říkat pravdu.

Olga Sommerová

Olga-Sommerová

Proslulá režisérka stojí za celou řadou filmových dokumentů, které mapují různé společenské jevy. Stala se přímou účastnicí listopadových událostí v Praze. V dříve uveřejněném článku vzpomínala na euforii, která zaplavila Národní třídu. Demonstrace v hlavním městě byly podle ní „náplastí na šok“, který prožily předchozí generace, když v srpnu 1968 ruské tanky „přivezly depresi a normalizaci“. Ačkoli pozoruje negativní projevy v politice i společnosti, do budoucnosti hledí s nadějí a vidí ji „ve skupinkách lidí, pro něž je veřejný prospěch důležitější než osobní zisk“. Jak uvedla v dřívějším rozhovoru: „Jejich aktivita se nezveřejňuje na prvních stránkách novin, ale dosah jejich činů je mohutný, trvalý a spravedlivý.“

Dana Němcová

159px-Rozlouceni_s_vaclavem_havlem_vladislavsky_sal_064_Nemcova

Kdysi jsem o ní viděla dokument. Utkvělo mi v paměti její vzpomínání na jednu návštěvu příslušníka. Vykonával domovní prohlídku a zeptal se jí: „Proč to všechno děláte, máte děti.“ A ona mu bez zaváhání odpověděla: „Právě kvůli nim.“ Přála si pro své děti lepší budoucnost. Demokracii. Svobodu. Dana Němcová je česká psycholožka, disidentka a kritička. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77, působila i jako její mluvčí. Spoluzakládala Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a stála u zrodu Občanského fóra. Jak kdysi uvedla, v Chartě 77 viděla způsob, jak si v normalizačním režimu zapomnění „uchovat identitu a důstojnost“.

Připomeňme si její slova: „Člověk by měl být odpovědný za svoje postoje a za společnost, ve které žije a která s ním nějak souvisí. Nejsme jenom individua, ale žijeme v nějaké tlupě, a nějaká pravidla by měla být, pravda by přeci jenom měla platit. Přesto, že je posmívaná i v současné době.“

Jiřina Šiklová

1024px-Jirina_Siklova

Významná česká socioložka je viditelnou a nepřehlédnutelnou postavou aktuálního dění, které s chutí a výstižně komentuje. Nedávno například příznačně pojmenovala sprosté výroky prezidenta Zemana nebo jeho účinkování v čínské televizi s Krtečkem. Šiklová prohlásila, že toto vystoupení s oblíbenou dětskou postavičkou poukazuje na poněkud rozněžnělou a senilní povahu hlavy našeho státu. Nevyjádřila bych to lépe.

Také Jiřina Šiklová je signatářskou manifestu Dva tisíce slov a Charty 1977. Byla obviněna z podvracení republiky, protože pašovala zakázanou literaturu mezi zahraničním a československým disentem. Za to byla odsouzena a zavřena. Dodejme, že v té době byla matkou. Po roce 1990 založila na Univerzitě Karlově katedru sociální práce a stála u zrodu Gender Studies Centra.

Síla Jiřiny Šiklové spočívá v její nezávislosti, kterou sama vnímá i jistou neschopnost zařadit se a splynout s davem.

Olga Havlová

4

Nemůžu na ni nevzpomenout. Je moje srdeční záležitost. Žena mého oblíbeného prezidenta. Člověka, který věřil ve slušnost a tak nějak na ní dojel. Člověka, kterého uznávají v zahraničí, a já doufám, že i náš národ jednoho dne dospěje k podobnému názoru.

Za silným mužem zpravidla stojí silná žena. A tou Olga Havlová bezesporu byla. Stále sice do jisté míry ve stínu svého muže, ale aktivně se zapojila do činnosti disentu. Spoluzakládala Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, vedla samizdatové vydavatelství Expedice, když Václava Havla soudruzi věznili. Svému muži byla oporou. Svědčí o tom dopisy, které jí z vězení psal. (Později vyšly v knižní podobě jako Dopisy Olze). Ve smysluplné činnosti neustala ani jako prezidentova žena. Zmínit můžeme třeba Výbor dobré vůle nebo Nadaci Olgy Havlové.

Měla své jasné názory, za nimiž si stála. Připomeňme třeba tento. Je totiž nadčasový. „Neuznávám, když se říká, tamti jsou normální, tito jsou nenormální. Chovám se podle toho, co si myslím. Člověk má dělat to, nač má sílu. Co umí dělat dobře.“

Autorkou článku je Jana Poncarová.  Zdroj obrázku: Vdv.cz. Wikipedia


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *