Do Vánoc už zbývá jenom pár dní. Napadá mě, co si vlastně přát. Vánoční čas je přece odedávna i kouzelným časem očekávání, dárků , splněných přání. A taky mě napadá, jak se spolu s přibývajícím věkem přání, která v sobě nosíme, proměňují.
Už dlouho mě provází pocit, že by něco mělo – a mohlo – být jinak. Lepší. Všichni to vnímáme, ale mluvit se nám o tom moc nechce. Snad proto, že jsme se bravurně naučili nasazovat si masky. Pod nimi se totiž skryje ledacos.
Rozum a cit – věční protihráči
Stále častěji, aspoň já to tak vnímám, se v životě řídíme víc rozumem než citem. (Sčítáme a odčítáme, jak jinak?) Tak to prostě dneska je. Používat rozum je přece správné, může někdo namítnout, a mnozí mu dáme za pravdu. Řídit se rozumem zdá se jednodušší. A přináší to obvykle méně komplikací. Zdánlivě. Všechno je přece relativní.
Už jako malou holku mě přitahovaly příběhy z časů babiček a prababiček. Kolorit jiné doby se vším, co k němu patřilo. V dobrém – i v tom horším. (K tomu už bychom se vrátit pochopitelně nechtěli!).
Bavily mě propletence příběhů, které vesměs vždycky dopadly dobře. Ano, mám na mysli všechny ty s despektem nahlížené milostné příběhy zobrazující ono klopýtavé, často až neuvěřitelně naivní, putovní za štěstím a za láskou, prostě romance se šťastným koncem.
Dospěli jsme k cynismu
Ať už je názor na zmiňovaný žánr jakýkoliv, měla tahle kvalitativně jistě značně různorodá, rozporuplná a kolísající díla i dílka v červené a v modré vazbě svá nesporná pozitiva. Dodávala totiž lidem hojně emocí, které bylo potřeba nějak zpracovat. Takových emocí, se kterými se i oni často, s naprostou samozřejmostí a beze studu, prali ve svém každodenním lidském hemžení.
A úplně stejně se pereme dodnes. Jen tomu možná říkáme jinak, jinak to vnímáme, a hlavně jinak se k tomu navenek stavíme. A úplně to samé a stejně se bude dotýkat jistě i těch, kteří přijdou až dlouho dlouho po nás. A patrně na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že přirozená vývojová proměna doby v čase vybízí i k proměně nahlížení mezilidským vztahů, k přijetí trendu doby.
Ten dnešní je jistě v lecčems až krutě nesmlouvavý. Posmíváme se (tedy alespoň navenek se to sluší a žádá!) romantickým gestům, veskrze pozitivním zakončením motanic životních příběhů, víře v osudovou lásku na celý život. Trend současnosti totiž vede cíleně další generaci (po té naší a té, co přišla po nás, i tu, která se právě rodí ) k cynismu.
Naučili jsme se postupně v průběhu času poměrně přesvědčivě demonstrovat pohrdání citem a citlivostí, začali jsme se za své city stydět. Případné dojetí rychle skrýváme ze strachu, abychom snad nebyli pro smích. Abychom nebyli tak snadno zranitelní. Aby nás okolí nepovažovalo za přecitlivělé slabochy.
Trend otrlých postojů a drsných gest, to je to, oč tu dnes běží! A nebo se mi to snad jen zdá? Pokud ne, pak se ptám: Proč se tak mnozí z nás prezentujeme? Jak a čím nám to může asi tak prospět? Co nám to přináší a co to může v budoucnu přinést?
Názorné příklady slouží jako návody
Odjakživa jsme slýchali (alespoň moje generace určitě, a docela často), že všechno názorné může být návodné. Nejen ve smyslu pozitivním, ale i v tom negativním. A tak si říkám, že těch návodů, jak se drsně a otrle stavět k životu, dneska všude kolem nás ale je!
Už docela malé děti jsou postaveny do situace, kdy řeší, jak se ctí obstát v kolektivu vrstevníků. Jak obstát co nejlépe, pochopitelně. Všeobecná (?) obliba horrorových, krvelačných a veskrze i brutálně katastrofických příběhů útočí už i na děti odevšad. Ty citlivější, v přirozené touze a potřebě „zařadit se“ , sledují často nepochopitelně mrazivě fantaskní příběh (dětem určený!) se značným sebezapřením a trpí při tom. Dobrovolně nedobrovolně. Postupem času se jejich srdnatější vrstevníci pyšní svojí schopností citové nezasažitelnosti, klidným snášením pohledu na potoky krve, odřezané hlavy, ruce, nohy, vyhřezlé vnitřnosti, vytřeštěné výrazy obětí, lidskou bezmocnost, zoufalství, strach.
S chladným srdcem,podobnému často už navyklým, sledujeme tak mnozí vcelku nevzrušeně (je to přece jen film, tak co!) řádění vykonavatelů zla. Ti vzbudili svými brutálními kousky zájem natolik, že do jisté míry, v určitém smyslu, nutí přihlížející zlu přitakávat.
Ano. Názorné může být, a taky že bývá, návodné. Příklady známe všichni. Přitom forma provedení není tak podstatná, podstatný je účel, PROČ.
Proč se někdo rozhodne uplatnit násilí, zlo? Proč se on sám stane ZLEM , proč ho těší vzbuzovat strach, zoufalství, způsobovat fyzickou bolest?
Odhození masek všemi prospěje všem…
Nasazujeme si masky. V době častých cynicky chladných postojů a otrlých, drsných gest je to zřejmě někdy nutnost. Své skutečné pocity, city, postoje si často raději necháváme pro sebe. Aby se nám třeba nestaly přítěží na cestě, po které jsme se rozhodli jít. V té chvíli většinou nemyslíme na to, k čemu se třeba po troškách propůjčujeme. I my jsme přece součástí toho kousku světa, kde právě žijeme, pracujeme, vychováváme děti, hledáme smysl svého života, cíl, ke kterému chceme dojít. K němuž bychom došli moc rádi. A tenhle náš malý kousek světa spolu s dalšími vytvářejí celek. Jeho podobu, charakter se všemi nuancemi, které logicky jsou pro nás tu více, tu méně přijatelné.
Pak se ale nemůžeme divit, že se děje i to, nad čím zdravý rozum zůstává stát a o citu se nedá mluvit už vůbec. Že si cynické postoje a otrlá gesta v malém vybírají svoji vysokou daň poté, co se propojily a ze zdánlivě malých ústupků „trendu doby“ vyroste obludnost. Taková, v níž se cynismus a otrlost snoubí s agresivitou, bezohledností, brutálním násilím.
Nasadit masku je tak snadné. Odhodit ji, to už chce odvahu. A odhodit ji a zůstat tak třeba osamocen uprostřed maskovaného davu bývá často nadlidské hrdinství. Ale určitě stojí za to pokoušet se o ně. Kdykoliv se v nás pere cit s rozumem, kdykoliv přirozený cit už už ustupuje rozumu, či spíše kalkulu. Zapomeňte při tom ale na okamžitou výhodu. A raději počítejte s nějakou tou ztrátou.
Přání nejen vánoční
Zbývá už jen pár dní do Vánoc… Téměř každý si něco přeje. Většinou něco hmotného, co může držet v ruce s pocitem splněného přání. Ale jsou i taková přání, která se mohou začít plnit jen v nás samotných, a jenom tehdy, zažehne-li se cosi neuchopitelného v každém, nebo alespoň ve většině, z nás. Za sebe i za všechny si budu přát, aby se do nás lidí vrátil cit. V dostatečné míře. V takové, aby drsné postoje i chladně otrlá gesta s přehledem vykázal tam, kam patří. Abychom se nemuseli bát. O sebe, o své blízké, o život. Život přece není film. Nedá se vypnout.
Že se přemíra citu v životě nevyplácí? Ba ne, to jen tehdy, když v tom člověk zůstane sám. Volba je na každém. Stejně jako třeba to, jestli si zvolíte z letošní vánoční televizní nabídky pohádku se šťastným koncem nebo nervy paralyzující běsnění, které byste v reálu vy ani vaše děti asi tak úplně zažít nechtěli.
Proměna mezilidských vztahů jistě nemůže být okamžitá. K těm stávajícím jsme ostatně taky postupně nějak dospěli. A kdy jindy, než o Vánocích, je čas rozpomenout se na to dřímající lepší v nás? A pokusit se probudit to ze spaní… Myslím, že už je zase jednou načase. Šípková Růženka přece taky spala jen sto let!
Krásné Vánoce Vám všem!
Autorkou článku je Jarmila Jiráková. Foto: pixabay.com