Někdy se poštěstí uskutečnit i málo pravděpodobné. A ne vždycky platí všechna přísloví beze zbytku. O jejich občasném „škobrtnutí“ jsem se právě před rokem, začátkem loňského dubna, přesvědčila . V pozitivním smyslu toho slova. A protože tahle moje osobní zkušenost může dobře posloužit i jiným, dalším, ráda se s Vámi o ni teď podělím…
Ale pěkně popořádku…
Možná vás napadne, proč téma „vánoční hvězdy “ už v dubnu….? Inu – protože je nejvyšší čas , pokud máte být za svoji snahu a péči náležitě odměněni…
„Molicemi“ to u nás začalo…
Pokud by je snad někdo neznal – molice jsou rostlinní škůdci, připomínající svým vzezřením mšice. Jsou ale drobnější, světlejší – a dost možná, že o to „žravější“, urputnější… A bývá jich bezpočet. Objevují se nenadále a vždycky jich je houf. Ani v případě jejich invaze k nám domů tomu nebylo jinak.
Jednoho loňského časně jarního dne se prostě zjevily (bůh ví odkud přiletěly) , a s drzostí sobě vlastní „se rozhodly“ nastěhovat na listy naší „vánoční hvězdy“. Pokojové květiny, která od času předvánočního u nás docela dobře prospívala. A žádná jiná, další rostlinka je už kupodivu nezajímala. I stalo se, že „hvězda“ – pod tíhou žravých tvorů a lepkavé „spouště“, kterou za sebou zanechávali – začala smutně stáčet své dosud svěží lístečky i listy. Ze svěží zeleně se stávaly nažloutlé mokvavé lepící plochy a plošky. A pozvolna, zato neustále, z nich stékala šťáva jako velké slzy nepřátelským škůdcem napadené „plačící“ rostliny… Pohled vpravdě žalostný . Vypadalo to,že chuděrce kytičce už nikdo a nic nepomůže.
Dobrá rada nad zlato
Všechny „zaručené“ rady , ať jsem se obrátila na kohokoliv, zněly: Kytku vzít, tak jak je, a vyhodit . O žádné postřiky (či jiný způsob likvidace)geometrickou řadou množících se potvůrek se raději vůbec nepokoušet… Jednak proto, že naděje na záchranu takto napadené rostliny je mizivá, a jednak proto, aby se žravé molice – „rozdováděné“ zásahem – nerozlétly do širého okolí a nevyhlídly si další oběti.
Strašně se mi nechtělo to udělat… Oddalovala jsem rozhodnutí, které se jevilo jako nevyhnutelné a nezvratné. Uběhly tak dny, týden, dva… A tu jsem si něčeho povšimla. Chřadnoucí rostlina se stávala smrtící pastí svým škůdcům…! Přírodním (a přirozeným) „likvidátorem“ těch, které s „likvidací“ začaly… Molice se houfně topily v lepkavé šťávě, která – jejich přičiněním! – z listů i lístečků odkapávala. Zůstávaly rozesety na okně pod jejich zkroucenými zežloutlými zbytky, jimž už evidentně nebylo pomoci.
„Spěchat pomalu“ se vyplatilo
Napadlo mne, že právě byla ,ve jménu rčení jiného , popřena platnost přísloví (že by ona příslovečná výjimka potvrzující pravidlo?!) o nežádoucím odkládání činů a činností na den příští… To, co jsem mohla ( a zdálo se, že i měla! ) udělat už před mnoha dny, jsem právě oddalováním (a oddálením) ke své nezměrné radosti udělat nakonec vůbec nemusela… Tím, že jsem nikterak nespěchala, jsem prodloužila šánci houževnaté, odolné a své zkáze zarputile odolávající, obdivudodně životaschopné „hvězdičce “ zůstat mezi živými. A naopak – zbývající dosud živé „přepité“ molice už příliš známek života ani zájmu o vyhlídnutou „oběť“ většinou nejevily.
V tu chvíli jsem se rozhodla pro „radikální řez“ – a to řez v pravém smyslu toho slova. Pro univerzálně doporučovaný postup v případě nezbytnosti regenerace právě této, konkrétní správnou péči bezpodmínečně vyžadující, pokojové rostliny. A rozhodla jsem se s vědomím jistého (poměrně značného) rizika. I zkušená pěstitelka mi totiž potvrdila, že speciálně uchování „vánoční hvězdy“ v dobrém stavu (a navíc ještě její „znovuvykvetení“!) bývá nemalý problém. A to ani nemusí mít za sebou ničivý atak molic! Posílena tedy zbytky naděje a pokyny z internetu (doporučení seříznout za účelem „ozdravění“ úplně celou rostlinu! ) jsem zahájila „záchrannou akci“…
Regenerace krok za krokem
Z obavy, aby se setrvávající hrstka molic přecejen ještě nevzchopila a nezačaly hledat čerstvou, výživnější oběť , jsem před zamýšleným řezem nejdříve přehodila přes celý květník dostatečně velký sáček z mikrotenu. Poté jsem asi polovinu takto překryté rostlinky opatrně ale nekompromisně odstříhla . A „bleskově“ uzavřela sáček naplněný plačícími listy spolu s nic netušícími – jistě v tu chvíli i udivenými – žravými molicemi. Odstřižení druhé poloviny „hvězdy“ jsem raději ponechala na další den. Jednak z obavy, abych rostlince tímto radikálním zákrokem nezpůsobila nevratný šok, a taky proto, abych „lstivě umožnila“ rychlejším, to jest z mé pasti přecejen několika uprchnuvším , molicím jejich návrat k zbytku „hostiny“ .
Stalo se tedy, že další den (poté, co proběhla druhá fáze „odstřihu“ molicemi zdevastované rostliny) mi zbyl v květníku jen párcentimetrový, smutný a žalující „pahýl“. S vytékajícím „mlékem“ v místech po provedeném odstřižení. (Pozor – uvádí se, že je tato bílá tekutina jedovatá a může vážně poškodit zrak!)
Čekala jsem, jak se kytka se svojí „proměnou“ vyrovná. A počítala jsem i s variantou neúspěchu.
Účinné „postřižiny“
Po pár dnech ale začaly – k mému velkému nadšení – z „pahýlu“ rašit maličké, sotva postřehnutelné zárodky příštích listů… Zprvu se mi tomu ani nechtělo věřit – vzhledem k prognózám veskrze nepříznivým i mé „schopnosti“ ne vždy zachovat domácí kytky a kytičky potřebně svěžími. Zdálo se ale, že tentokrát se malý velký zázrak uskutečnil… Chvíli jsem se pro jistotu (abyc h to třeba nezakřikla) tvářila, že to vlastně ani nevidím, že se neděje nic podstatného . Do Vánoc zbývala tehdy ještě proklatě dlouhá doba. A zbývalo ještě podniknout v pořadí druhý potřebný důležitý krok, který sliboval, v ideálním případě, možnost dojít až k vítěznému „pokřiku“…
Zatemňování
Dle rad odborníků jsem začala zhruba v polovině listopadu – to už hojně listy i lístečky obrostlou – rostlinku zatemňovat. (Doporučuje se pět týdnů před Vánocemi, v čase od 17. hodiny večerní do 5. hodiny ranní). V tomto mém konkrétním případě to ale bylo pozdě. Možná souviselo s poměrně pozdním (dubnovým) radikálním „zásahem“ , možná neškodí (obecně) se zatemňováním začít o něco dříve … (Osobně, poučena zkušeností, mám letos v plánu zahájit proces zatemňování už s posledními říjnovými dny.)
A poté nastal čas čekání. Napjatě, a pokorně, jsem „držela palce“ své „vánoční hvězdě“ a také sobě, aby nám byl tento čas příznivě nakloněn, a odměnou pak – jako dárek – znovurozkvetlý symbol Vánoc…
Vítězný pokřik
Dočkaly jsme se. C o na tom, jak už jsem naznačila, že až v době povánoční…? Důležité – a radostné – bylo a je, že se „hvezdičku“ skutečně nejen podařilo zachránit, ale dokonce jí i pomoci rozkvést…
Pokud tedy, milé „spolupěstitelky“ už poněkolikáté marně čekáte, až vám vaše „vánoční hvězda“ konečně znovu rozkvete, neváhejte a odhodlejte se, stejně jako já , k radikálnímu kroku. A nepochybujte o tom , že – při troše štěstí, šikovnosti a citu – bude korunován úspěchem. K vaší jistě velké radosti i nezměrné „pěstitelské pýše“…
Autorkou článku je Jarmila Jiráková.
