(POVÍDKA) Záclony se ladně zhouply pod tíhou vánku, který v pokoji nabral takovou sílu, že popostrčil fotky rozložené na stole. Zdena zvedla šálek ze stolu a opřela se ve velkém křesle. Usmívala se a pozorovala dívku naproti sobě, která se zaujetím prohlížela jeden obrázek za druhým. Podobaly se. Dolíčkem v levé tváři, rýsující se drobnou vrásku mezi obočím a pihou nad rtem.
Na parapet dopadly první kapky a vánek zvedl ze země vůni vyprahlé půdy čerstvě zalité deštěm. Zdena se zhluboka nadechla a uhladila si bílé vlasy. Asi už nikdy nepřijde na to, jestli ten okamžik, kdy se země poprvé napije z dešťových kapek, voní svěže nebo těžce.
„Babi. Teda! A tohle je kdo,“ mrkla Markéta na ženu zabořenou v tmavě zeleném semišovém křesle.
„To je můj první kluk,“ odpověděla Zdena.
„Babi?!“
„A co sis myslela? Že můj jediný kluk byl tvůj děda? Byla jsem přece hezká.“
„To jo, to jsi byla.“
„Potvoro jedna. Máš přece říct, že ještě hezká jsem,“ smála se Zdena a vzala si od vnučky fotku. „Hm, ale máš pravdu. Už žádná jiskra v oku. Vlasy šedivé. Měla jsem krásné vlasy. Vidíš. A zadek taky.“
„No babi!“
„Ale to je pravda. Kluci, se kterými jsem chodila, oceňovali můj zadek. A ty máš zadek po mě, tak buď ráda a nestyď se za něj. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem hezká. Až potom, když už bylo po kráse a zbyly mi jen tyhle fotky. Nesnáším nostalgii. Radši mi nalij ještě trochu čaje.“
„Dobře, ale pověz mi o něm,“ ukázala Markéta na fotku.
Zdena se zamyslela a vzala si od vnučky šálek s mátovým čajem a přivoněla k němu. „Bylo to v létě. Horký den asi jako dneska jen s tím rozdílem, že tehdy večer nepršelo. Znala jsem ho dva roky. A dva roky jsem ho milovala. Takovou tou trpitelskou láskou, která je jednou nahoře a jednou dole. Jeden večer mě doprovázel, druhý večer šel s jinou. Ale byla jsem trpělivá. A potom byl jeden večer docela můj. Vyhrála jsem a byla jsem šťastná, protože si vybral mě. Obyčejnou šestnáctiletou holku, která se styděla za malá prsa a myslela si, že má moc tlustá stehna,“ Zdena se podívala z okna.
„Pojď, už neprší, sedneme si na terasu,“ navrhla.
„Dobře babi, ale obleč se. Je chladno,“ Markéta jí podala svetr.
„Cítíš ten teplý vánek. Miloval ho. Sedávali jsme na střeše starého domu a pozorovali hvězdy. Vyprávěl a já jsem poslouchala a obdivovala ho. Byl krásný. Zamilovala jsem se do jeho očí. Když se mi stýskalo, pozorovala jsem alespoň oblohu, která mi ty oči připomínala,“ vyprávěla Zdena a pohled upřela na Velký vůz, jediné souhvězdí, které se naučila rozpoznat.
„Když jste se tak milovali, co se stalo?“
„Nevím, jestli jsme se opravdu tak milovali. V tu chvíli možná ano. Ale ten teplý vlahý vánek mu připomínal něco, co proměňovalo jeho oči. Napřed zešedly a zledovatěly. Poznala jsem to ten první večer. Nemluvil a odtáhl se. Odstrčil mě. Tehdy se ještě nic nestalo,“ odmlčela se Zdena.
„Co se stalo potom?“
„Potom mě uhodil.“
Markéta se s údivem zadívala do tváře ženy, o které tušila, že se jí podobá.
„Tebe, babi?“
„Zdá se ti to zvláštní, viď. Svojí babi znáš jinak, než jako holku, která pochybuje o tom, jestli si zaslouží lásku a chce si ji vyprosit i za cenu rány. Ale bylo to tak. Z nějakého důvodu jsem snesla, když mě bil pěstí do nohou, protože tam se modřiny dobře skryjí.“
„Proto ses s ním rozešla?“
„Vlastně nevím. Chodili jsme spolu čtyři roky. První půl rok byl báječný. Ale potom poprvé zavál ten vánek a já jsem se bála. Podruhé už mě praštil. A ten vánek přicházel častěji a častěji. Najednou ale přestal vát. Myslím, že odnesl vášeň. Bylo to takové prázdno. Takové nic. Jednou jsem se probudila, ležel vedle mě. Řekla jsem jen, že bychom se měli rozejít. A on kývl. Docela klidně,“ pokývala Zdena hlavou.
„A potom jsi potkala dědečka?“
„Ne. Potom jsem potkala dva tři jiné muže. Bez vánku. Bez lásky. A uvědomovala jsem si sama sebe. Naučila jsem se žít sama se sebou. Až potom jsem mohla potkat tvého dědečka. Hluboce zamilovaná jsem i na něho čekala. Ale jinak. S pocitem sebe-uvědomění.“
„Objevil se ještě někdy ten vánek?“
„Myslíš s dědečkem? Objevil a neobjevil. Byl jiný. Vyrovnaný. Protože jsem byla vyrovnaná já. Nikdy na mě ruku nevztáhl. Myslím, že jsem tím vystoupila z rodinné linie žen-trpitelek. Doufám, že to oceňuješ,“ smála se Zdena.
„To jo, babi. Vůbec si to ale nedovedu představit,“ odpověděla Markéta a složila fotky zase do krabice.
Jana Poncarová, foto: pixabay.com
