Tajně pečovala o pomník amerického letce. Bez nároku na pochopení

(Reportáž) Pod opuštěnou zahradou trhanovského zámku, ve které zjara raší medvědí česnek, stojí břízolitem omítnutý domek. Letopočtu 1950 na fasádě není radno věřit. Stavení je mnohem starší a pamatuje doby, kdy na zámku ještě vládly staré pořádky. V přízemí je útulně zařízená kuchyně – stará kamna s vypucovanou plotnou, pohodlné kanape a několik skříněk, které zdobí pestré chodské džbánky. Za stolem na dřevěných židlích čas od času pijou kávu lidé z americké ambasády nebo druhoválečný veterán s rodinou. Kolikrát ani netuší, že vedle v pokoji visí fotografie prezidenta Spojených států s vlastnoručním věnováním a podpisem.

Často neohlášené návštěvy hostí paní Zdeňka Sládková, skromná a milá pětaosmdesátiletá žena, která peče nejlepší štrúdl na světě. Za okny jejího domu jí občas překvapí auto s dalšími zvědavci lačnými po příběhu ženy, která se i přes temné období komunismu neotočila k opuštěnému hrobu amerického letce zády.

Virgil

Bylo to posledního dubna 1945. Virgil Paul Kirkham, stíhací pilot amerického letectva, se dobrovolně přihlásil na svoji poslední misi, i když mohl odejít na dovolenou a odjet za svou rodinou do Oregonu. Bylo mu dvacet let a druhá světová válka měla za pár dnů skončit. Nedočkal se toho, protože jeho letadlo zasáhla ustupující německá armáda, která kolem sebe kopala z posledních sil. Prostřelený pancíř je dodnes svědkem toho, že mladý pilot neudělal chybu, ale byl střelen. Při pádu zavadilo jeho letadlo o lípy trhanovské aleje a skončilo na nedalekém zalesněném kopci. Mladý pilot uhořel. To byl první krok k pozdějšímu přátelství mezi Zdeňkou Sládkovou a Virgilovým bratrem, vitálním Marionem Kirkhamem, který letos oslaví devadesáté čtvrté narozeniny.

„Když bylo letadlo sestřelené, schovávali jsme se v krytu ve sklepě u zámku, kde je dneska vinný sklípek. Náš taťka tam měl žebřík, který mu dovolil podívat se, co se děje. Viděl, že v lese hoří a tak se tam s panem Thomayerem taky vydali,“ vzpomíná paní Sládková nad hrnkem kávy a kouskem štrúdlu. (Ano, hned vedle jejího domku stojí dům, ve kterém se narodil slavný lékař profesor Josef Thomayer.)

Kolem dohořívajících trosek letadla už stály hloučky lidí, hlavně z nedaleké vesničky Újezd, kde byla Virgilovi v roce 2010 odhalena pamětní deska. Stíhací letec byl pohřben na místě svého pádu (aby ostatky byly později vyjmuty a převezeny na vojenský hřbitov ve francouzském St. Avold). „Jeden pán z Újezdu, který uměl anglicky, napsal do Spojených států a brzy přišla odpověď. Podle čísla letadla dohledali jméno neznámého letce,“ dodává paní Sládková.

Korespondence mezi obyvateli malé obce a rodinou Kirkhamových se rozeběhla. Marion Kirkham ve svém domě v Oregonu dodnes pečlivě střeží dřevěné vyřezávané album s fotografiemi, které uvádí obrázek trosek letadla a pomníčku. Pro rodiče, kteří ztratili syna v posledních dnech války, znamenala pieta, jíž trhanovští a újezdští obyvatelé prokázali, hodně. Přesto nemohla utišit žal Virgilovy matky, která zanedlouho umírá.

Fotka s nášivkou Indiána

Zdeňce Sládkové bylo na konci druhé světové války čtrnáct let a u pomníčku je vyfocená v kabátku, na kterém má našitou hlavu Indiána (znak 2. pěší divize, jenž později převzali plzeňští hokejisté). Tato fotografie dovede o několik desetiletí později Virgilova bratra zpět do Trhanova. Zatím se ale mění politické ovzduší a děvčata, která hojně navštěvovala hrob amerického letce, svoje procházky na místo pádu omezují. „Chodily jsme tam pořád. Já jsem doma vzala kytky, protože můj taťka byl zahradníkem, a šly jsme nahoru k letci. Dole v potoce jsme nabraly vodu a táhly jsme ji nahoru. A tak to šlo pořád dokola,“ říká paní Sládková. Po roce 1948 prořídly zástupy děvčat na pouhé dvě. Virgilův hrob vydržela opečovávat celá dlouhá léta komunistické diktatury jen paní Sládková se svojí přítelkyní Blaženou Chodovskou, která už nežije.

Na otázku, co je k tomu vedlo, nedokáže paní Sládková odpovědět. Prostě to tak bylo. „Když jsem se vdala a naše holky byly ještě malé, tak jsem si vždycky v neděli říkala, kam půjdeme. A šly jsme pokaždé k letci. To byla taková příjemná procházka,“ vzpomíná. Jenže se neobešla bez nepříjemností, na které ale paní Sládková vzpomínat nechce.

Marion

Po roce 1989 se ledy prolomily a na světlo začaly vystupovat příběhy, o kterých se dřív jen šeptalo (protože povědět nahlas, že západní Čechy osvobodila americká armáda, bylo jen pro odvážné). Marion Kirkham, druhoválečný veterán, přijel do České republiky poprvé v roce 1995. Se svým kamarádem se ubytovali v Plzni a vydali se na neznámou cestu do Trhanova. V ruce drželi fotografii mladé Zdeňky Sládkové v kabátku s nášivkou Indiána. Ptali se místních, kde by ji našli a i přes jazykovou bariéru nakonec zastavili před jejím domem. „To jsem zrovna upekla štrúdl, tak jsem jim ho dala. Ale to domlouvání,“ směje se paní Sládková. Přestože Marion Kirkham neuměl slovo česky a paní Sládková ani slovo anglicky, dohodli se a dojeli k pomníku. Po padesáti letech poklekl bratr u pomníčku svého bratra. „Jen jsme tam stáli a dívali jsme se na sebe. Nerozuměli jsme si slovy, ale myslím, že ho to vše dojalo,“ říká paní Sládková.

O čtyři roky později byl Marion Kirkham zpět i se svojí rodinou. „Okopávala jsem zrovna macešky, když u zahrady zastavilo auto. Řídil ho Marion a všichni na mě mávali. Chvíli mi trvalo, než jsem poznala, že jsou to oni. Tak jsme se objímali a já jsem vlastně ani nevěděla proč,“ vzpomíná. Od té doby začalo přátelství, které trvá dodnes a je tak úzké, že se Zdeňka Sládková a Marion Kirkham považují za rodinu.

Bez nároku na pochopení

Zdeňka Sládková je příliš skromná a nad tím, že na pomníku amerického letce sázela květiny, zalévala je a vytrhávala plevel i v době komunismu, jen mává rukou. „My jsme na to byly dvě. A tak jsem si říkala, když jsem dostávala medaili, jestli by si tam Bláža šla stoupnout se mnou,“ podotýká.

Když se o osudu letce začalo hovořit a pietní místo navštěvovali další veteráni, lidé z americké ambasády, zástupci české armády a ministerstva obrany i mnoho nadšenců do vojenské historie, paní Sládková se svou péčí nepolevila. „To jsme se jednou ještě s Blážou vydaly nahoru a měly jsme nůžky, protože kolem byla hromada ostružiní, tak aby si báby, až tam půjdou, neroztrhly silonky. Jenže se v lese těžilo dřevo a v rýhách od traktoru se držela voda. Druhý den jsme vzaly motyky, abychom vykopaly strouhy a vodu odvedly,“ vzpomíná. To vše tajně, aby se nevědělo, protože příliš pochopení od svého okolí očekávat nemohly.

Virgilův pomník nebyl jediný, o který se paní Sládková starala. Pečovala také o hrob Josefa Thomayera a o památník obětem pochodu smrti. Napůl tajně, protože dělat něco jen tak, z přesvědčení, se u nás nenosí. O to větší úctu a uznání si Zdeňka Sládková zaslouží.

Autorkou článku je Jana Poncarová. Text vznikl na základě rozhovoru se Zdeňkou Sládkovou a Marionem Kirkhamem. Foto: Milan Demela a Lukáš Paleček


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *