Představte si místo, kde se usadíte pod košatým stromem, na kameninový stolek položíte hrnek s kouřící kávou, o kolena si opřete bloček a jedním tahem napíšete příběh. Slova vám našeptává inspirace, která dýchá ve větvích. Přejete si zůstat tam navždy. Ráno se procházet a potom psát. Večer se procházet a potom psát. Donekonečna.
Nejkrásnější park, který jsem kdy viděla, obklopuje zámek ve Vrchotových Janovicích. Není prvoplánově dojemný a nenajdete v něm živé ploty střižené podle pravítka. Zato vás téměř na každém kroku pohltí génius loci. Pod košatou korunou rozložitého dubu nebo v místě, kde zničehonic z trávy vykukují růžové pivoňky. Sidonie pěstovala růže, krokusy, azalky, sněženky i ladoňky. Jestli zakládáte květinou…
Keře rododendronů už z větší části odkvetly. Pod nimi je ale živo. Právě vylíhlí ptáčkové poznávají rozpačitými skoky svět. Občas i vzlétnou. Jejich rodiče je v ševelících větvích vzrostlých buků vesele povzbuzují. A občas se ztiší, aby víc šeptali, než zpívali: Sidonie. Zámecká paní nepřichází, odpočívá pod těžkým kamenem vedle svých bratrů, rodičů, psů a koní. Její…
